Nemoc a já

          Díval jsem se z okna. Pochmurný den. Ticho. Tiše jsem si povzdechl a sklopil zrak. Náhle jsem zaslechl dětský smích vycházející z ulice. Vzhlédl jsem a uviděl první, druhé, třetí a i čtvrté dítě. Smály se. Hrály si tam venku, i když byl tak nehezký den. Sledoval jsem je toužebně. Nedokázal jsem odvrátit zrak. Pomalu jsem zvedl ruku a dotkl se studené tabule okna. Naklonil jsem se, jak jen to šlo, aby mi neunikl ani jediný okamžik dětské hry. S očima dokořán, dechem zatajeným a srdcem sevřeným smutkem, bolestí a závistí, jsem je pozoroval, dokud si mě jedna dívčina nevšimla. Poplašeně vypískla. Ostatní se pohotově zastavili a zmateně na ni koukli. Vyděšeně ukázala na mě.

          Jako by do mě blesk uhodil, sesypal jsem se na zem. Sotva jsem popadal dech. Tiše jsem sípal a snažil se zastavit třes, který se dostavil. Cítil jsem starostlivé paže, které mě chytly, a hlasy, které něco vzdáleného říkaly. Ale jestli na mě, to už si nepamatuji.

          Ztěžka jsem pootevřel oči. Byl jsem ve své posteli. Oči jsem zase zavřel. Nebylo mi dobře, chtěl jsem spát.

           „Mladý pane?" ozval se tichý vysoký hlásek vedle mě.

           Pomalu jsem otočil hlavu a oči zase pootevřel. Stála tam služebná, která se o mě starala.

           „Měl byste se napít a vzít si své léky," doporučila mi opatrně.

           Pomalu jsem zavřel oči a zase je otevřel.

          „Pomoz mi se zvednout," zabručel jsem slabě. Po chvilce už mě hubené, ale silné ruce dostaly do sedu.

           Ztěžka jsem dýchal. Služka, Maria, mi nechala nějaký čas, abych dech uklidnil. Když se tak stalo, pokynul jsem hlavou. U úst se mi objevila lžíce s bronzově zabarvenou tekutinou. Nechutnala mi, ale zvyknul jsem si za ta léta. Další. Ještě jedna. Maria mi podala sklenici vody se slovy, ať piji pomalu. Studená, ale ne moc. Pachuť mizela. Sklenici jsem nevypil celou. Pokoj byl tichý. Tlumený zvuk dotyku skla a dřeva, se mi nelíbil. Byl v tu chvíli ostrý.

          „Budete sedět, nebo chcete pomoct do lehu, pane?" zeptala se tiše služebná. Mírně jsem se zamračil. Užíval jsem si to ticho, otázka mi byla nepříjemná.

          „Sedět. Běž," stroze jsem odpověděl. Těch pár tichých kroků bylo pro mne utrpením.

          Osaměl jsem. Ticho. Chlad. Šero.

          Trpím anémií již odmalička. Moje šance na přežití jsou mizivé. Doktoři řekli, že se nedožiji 6 roku života, je mi 12. Beru spousty léků, dostávám injekce, mám speciální dietu, starají se o mne. Jenže jakoby mé tělo žilo z mála a odmítalo se vyléčit. Dlouho se neudržím na nohou, proto jsem nucen často používat vozík. Unavím se rychle. A když si jdu lehnout, mám vždy jen dvě možnosti, které nastanou: bezesný spánek nebo zlé sny. Nejde si zvyknout na strach, a když je ho moc, projeví se to. Syndrom Marie Antoinetty. Když byl sen příliš děsivý, prameny vlasů mi zbělaly. A už se to stalo tolikrát, že mé krátké vlasy jsou jako sníh. Celé dny trávím v tomto velkém domě, většinou v knihovně. Když mám šťastný den a jsem „pln energie", se vší obavou mě vezmou ven. Do stínu. Sluníčko mi bere moc energie. Nejen kvůli tomu, hlavně kvůli své nemoci jsem bledý, pohublý, malého vzrůstu, a když se na sebe podívám do zrcadla, vypadám jako bych dlouho nespal.

           Nedivím se, že utekli, pomyslel jsem si vzpomenuv na dnešní podvečer.

          Jedinými mými společníky jsou služebné, kuchař a otcův komorník. Rodiče jsou bohatí, ale peníze mi zdraví nedokáží zjevně dát, jen život prodloužit. Chtěl bych kamaráda. Chtěl bych si hrát s míčem. Smát se. Upadnout. Nevykrvácet. Mít krev. Barvu. Život. Přesto jsem spokojený.

          Šero. Chlad. Samota. I když jí mám hodně, někdy je příjemná. Je zvláštní, že se mi tohle líbí. Lehce strašidelné, napínavé prostředí. Ale nemám rád, když je to něco víc. Když je tma. Bojím se jí. Protože jsem v ní sám.

          Někdy Maria nebo matka přijde se svícnem (líbí se mi, uklidňujeme plápolající světlo, teplo) a sedí u mě. Někdy mluví. Čtou. Někdy jsou zticha.

          Bez pohnutí jsem seděl v tom čím dál více temném pokoji. Cítil jsem, jak se mi pomalu vrací síla. Chtěl jsem jít na záchod a trochu se projít. Bál jsem se ale. Nikdo by mi nevynadal. Bál jsem se příšer... Bál jsem se vyndat ruku z postele a zazvonit na služebnou. Tma. Dech se zrychlil. Vítr. Polekání.

          „Přejete si, mladý pane?" ozvala se po chvilce služebná zavřevši za sebou dveře.

          Měkké světlo plamene mne uklidnilo. Zvonek se vrátil na své místo.

          „Jen...jsem se lekl..." přiznal jsem šeptem sklopiv oči.

          Kroky. Dosednutí. Mráz po zádech. Odklonění pohledu.

          „Jsem tu, mladý pane. Chcete, abych Vám četla?" jemně se zeptala žena.

          Zachvěji se. „Je tu průvan, zavři okno. Zima," odpověděl jsem a přitáhl si k sobě deku.

          „Ale, pane, okna jsou zavřená," zmateně odpověděla služebná.

          Polekaně jsem vzhlédnul. Maria na mě nechápavě hleděla. Povolila mi schoulit se do jejího klína. Ochranitelsky mě objala.

         „Nemám tento pokoj rád," zašeptal jsem po notné chvíli.

         Maria mě mezitím pečlivě zakryla. Teplo. Světlo. Společnost.

        „Mám pocit, jako bych tu nebyl sám o samotě. Někdo tu je...vždy..." pokračoval jsem. Slzy se mi draly z očí ven. Vyděšen. „Chtěl bych pryč. Nemohu dnes spát v obývacím pokoji? Je tam krb..."

         „Myslím, že to nebude problém. Zůstanu tam s Vámi. Zvládnete vstát?" zašeptala mile. Její jemný starostlivý úsměv mi dodal odvahy.

          Přikývnutí. Studená podlaha. Svíce v ruce. Dobrodružství. Společnost. Úsměvy. Maria mi podržela dveře a já vyšel ven. Požádala Patricii, aby mi připravila ležení. Zabalen do deky, jež jsem tahal po zemi, jsem pomalu cupital k obývacímu pokoji a svítil si onou kouzelnou věcí, která mě tolikrát uklidnila. Jenže před obývacími dveřmi jsem si vzpomněl, že jsem chtěl na záchod. Otočil jsem se a mlčky se podíval na Marii, která ke mně mezitím došla.

         „Já si potřebuji odskočit, ale..." sklopil jsem zrak.

         Náhle mi poklesla kolena. Naštěstí mě podržela. Společně jsme došli k toaletě. Měl jsem rozsvíceno. Nebyla tma. Svícen tam taky byl. Jen Maria mi došla pro vozík. Když jsem byl hotov, služebná už na mne čekala před dveřmi. Zabalila mne zpět do deky a pomohla mi sednout si.

         Teplo. Oheň. Pohodlí. Společnost. Cítil jsem se zase vyčerpaný. Přecenil jsem své síly. Maria si přitáhla křeslo ke gauči, ale dávala pozor, abych viděl na oheň. Začala vyšívat. Ty tiché zvuky jehly byly uklidňující. Patricie mi přinesla léky. Celou atmosféru zničila. Poslušně jsem si vše vzal. Hodiny na krbové římse ukazovaly čtvrt na sedm. Sestra přijde s injekcí v půl osmé. Do té doby bylo zase v pokoji to poklidné ticho, přerušované jen uklidňujícími zvuky.

          Sestra přišla na čas. Sotva jsem se držel vzhůru. Už jsem chtěl spát. Dlouze. Bolest. Nepříjemný pocit. Neměl jsem to rád. Ale prý to pomáhalo. Popřání dobré noci. Pár tichých slov. Kroky. Samota. Bolest ustupuje. Klesají víčka. Kroky. Tiché zvuky dosednutí. Jehla s nití.

          Spánek. Ticho.

...

          Úsměv.

          „Ahoj, Ťapko. To kvůli mně jsi musel jít. Měl jsem alergii na kočičí chlupy. Kam pak ses mi ztratil," pohladil jsem černé koťátko, které jsme v mých osmi pohřbili na zahradě. „Už se nemusím bát, že nás oddělí. Budeme spolu...napořád."