Transformers: Crossed - Nexus

Prolog

Stál jsem na rozžhaveném rudém písku, ve stínu mohutné postavy mé matky.

Před náma se rozléhala mohutná kamenitá pláň, na které stáli, bok po boku, ostatní zástupci mé rasy.
Slunce, které naše malá planetka sdílela s kovovým obrem, Cybertronem, žhnulo a odráželo se od stříbrných šupin masy kovových těl.
Všichni predaconi sledovali dva statné valečníky bojující v prachu.
Mocenský boj rozdělil národ na kmeny.
Po smrti posledního vládce zavládlo právo silnějšího.
Každý vůdce klanu se mohl utkat v boji o místo krále s ostatními, mezi nimi i můj otec.
Tito věci se už dávno neřešily nesmyslnými válkami, ve kterých by se proléval energon nevinných, ale bojem na život a na smrt mezi náčelníky klanů.

Sledoval jsem s pýchou, jak můj otec poráží jednoho soka za druhým a tím si probojovává cestu na trůn. Byl silnější než ostatní, ale také rozvážný, nezabíjel bezdůvodně. Já vždy toužil být stejný.

Pak se ale objevil on.
Zjizvený.
Levoboček předchozího krále, jenž kvůli svému nečistému původu nemohl nárokovat dědické právo na trůn.
Přišel na bojiště v doprovodu svých dvou družek a synem, jemuž jeden ze stařešinů předpovídal zářnou budoucnost a proto ho pojmenovali Predaking.

Zjizvený se nesl vznešeně a došel až k mému otci.

Po pronesení formalit, jako jsou původ, oficiální výzva k boji a slib, že pokud se ten druhý vzdá, nesmí mu být zasazena smrtelná rána, začal mnohacyklový boj.

Nejdřív měl navrch otec, dařilo se mu držet protivníka od těla a zasazovat mu drobné, ale hluboké rány.

Moje předčasná radost z brzkého vítězství otce, byla následně vystřídána krutým uvědoměním.
Zjizvený do sebe nechával mlátit a čekal, až se můj otec unaví.
Když pak otec polevil, jeho sok využil situace, vyrazil hlavou proti krku.
Táta se pokusil ránu vykrýt a zvedl tlapy, ve stejný okamžik dlouhý trn na chvostu Zjizveného vystřelil a bodl do odkrytého boku.

Otec, raněn a sláb, padl k zemi.
Zjizvený dopadl tlapou na jeho hlavu a tlačil ji k zemi.
Toužil slyšet onu potupnou větu, potvrzující jeho vítězství.

Sledoval jsem, jak můj táta hořce spolknul krutou realitu a poníženě se vzdal, nehledě na svou pýchu. Pak se zvedl a vydal se našim směrem.
K nám však již nedošel.
V půly cesty se zastavil, bolestně zavrčel a padl k zemi mrtev.
Já i matka jsme se rozeběhli k němu.
Máma se ho snažila probudit pošťuchováním, zatímco já jsem olizoval jeho ránu.
Bylo však již pozdě.
Ohlédl jsem se na Zjizveného a viděl v jeho očích nadšení z vítězství.

Ještě téhož dne se konal v našem klanu pohřebný obřad, následován čtyřmi dny smutku.

Matka se stále nemohla vyrovnat se ztrátou a také se bála možných následků.
V našem kmeni byla jediná samice s mládětem, navíc vdova po vůdci.
Kdokoliv mohl využít situace a kvůli mě byla snadnou kořistí.

Její obavy se brzy naplnily. Ještě ani nedohořely pohřební ohně a čelili jsme další ráně zhůry.

Pátý den po otcově smrti mě probudil žár.
Náš domov byl v plamenech, žluté ohnivé jazyky olizovaly stěny, instinktivně jsem si bránil hlavu malými žáruvzdornými křídly.
Vyběhl jsem z místa, které mi sloužilo k odpočinku a hledal matku.

Nalezl jsem jí u východu. Stála tam a dívala se na ohnivé peklo okolo.
Pak pohlédla na mě.
Dívala se dlouze, chladně, bez emocí.
Když se kousek od ní sesypala vinou žáru stěna, jednoduše odvrátila hlavu, rozevřela mohutná křídla a odlétla pryč.
Utekla.
Nechala mě samotného.