Transformers: Crossed - Nexus

Kapitola I. - Vřelé přivítání

Poslední cykly přes odletem byly vskutku chaotické. Loď, kterou přiletěl můj poslední rival, byla plná energonu. Jakmile se ostatní pochybné existence dověděly o této žíle, rozhodly se obohatit na můj úkor.
Byly v převaze.
Agresivní, zoufalí jedinci toužící po energonu obklíčili plavidlo.
Odlepil jsem insecticoní loď od země a nastavil kurz na kovového obra, zaplňujícího čelní sklo letounu.
Kolem prolétaly projektily a zakusovaly se do pláště lodi.

Byl jsem nervózní, stačil jeden zásah motoru a můj konec by byl doprovázen svítivě modrou explozí.
Byl by to můj zářný konec.
Ulevilo se mi, až když byla loď mimo dosah.

Cesta neměla být dlouhá.
V půlce cesty se však ukázalo, že to plavidlo těžce schytalo.
Začalo se rozpadat a nekontrolovatelně mířilo k povrchu.
Pobral jsem, co se dalo, tři nádobky tekutého energonu, jednu kostku krystalického, a vyskočil z průlezu.
Ohlušilo mě ticho vesmíru.
O zbytek se snad postará gravitace a má vlastní křídla.
Z navigačního systému jsem si pamatoval nejbližší město.
Naposled jsem se ohlédl k lodi a sledoval, jak se rozpadla v atmosféře.
.
.
.
.
Když jsem se dostal na Cybertron, byla již hluboká noc.
Křídla mě bolela z dlouhé cesty vzduchoprázdnem vesmíru.
Z každým máchnutím mi do hlouby těla vystřelovala ostrá bolest.
V nitru jsem cítil vzácný náklad a jediný majetek, zásoby energonu.
Nad místem, kde jsem chtěl přistát, řádila bouře.
Tyger Pax.
Teda jeho zbytky.
Prudký vítr cloumal s mým vyčerpaným tělem, kapky deště bičovaly šupiny a v dáli se rozsvítila mračna bleskem.
Bylo nebezpečné pokračovat, moje mohutné kovové tělo bylo snadným terčem pro smrtelný elektrický šok.
Musel jsem najít nějaký úkryt.

Pak jsem zahlédl menší domek.
Ten postačí.
Přistál jsem na všechny čtyři, otřepal z křídel kapky deště a pak se transformoval.
Protáhl jsem ztuhlé pohony a vykročil k budově.
Přední vchod byl zabarikádován zevnitř, což ale nebyla překážka.
S vypětím všech sil jsem zabral na dveře a vzniklou skulinou vklouzl dovnitř, pak dveře znovu zajistil.
Ocitl jsem se v předsíni a přešel do obří místnosti, zřejmě obývací.
Okamžitě jsem ucítil zvláštní pach.
Ne, nebyl to pach, byla to vůně.
Cizí vůně.
Mé oslabené a vyčerpané smysly však nemohly určit jeho stáří.
Mohlo to být čerstvé, ale také několik let staré.
Dům jsem se rozhodl neprohledávat, neviděl jsem důvod, nemohlo se objevit nic, čeho bych se zalekl.

Postavil jsem se doprostřed pokoje a chystal kusy látky a nábytku na ohniště.
Když byla malá provizorní hranice postavena, vzal jsem kus tkaniny a dechem ho zapálil.

Za oknem blikal obzor ozařován blesky.
Byl jsem rád, že jsem našel tento přístřešek.
Ne, že bych se bouřky bál, ale měl jsem respekt.
Jako každý, jehož tělo bylo tvořeno kovem.
Kdo z cybertronianů by se nebál elektrického šoku o mnohatísíci, ne-li milionech voltů, co dokáže během nanokliku usmažit obvody a vyzkratovat procesory.
Na Praetorii, mé domovské planetě, byly bouřky vzácné.

Během chvíle ohniště plápolalo.
Sedl jsem si k němu a zahleděl se do žluté záře, hrajíce se špičkou digitů s uhlíky.

Zaposlouchal jsem se do uklidňujícího bubnování deště, doprovázené do rytmu tancujícími plameny.

Po několika klicích se k mým audioreceptorům dostal slabý šelest. Zřejmě jsem nebyl sám.

Otočil jsem se k místu odkud slabý zvuk vycházel.
Ve dveřích se objevila mladá femme a okamžitě na mně zamířila.
Byla modro-červená, drobnější a hubená, na hrudních plátech zřetelné světlomety automódu.

Musel jsem se pousmát, ani nevím proč, možná že jsem takové přivítání nečekal. Nebyla pro mne žádnou hrozbou, její blaster by mi zřejmě ani neprorazil šupinatou kůži.
Femme proti mě ještě jako nepřítel nestála a já ji nechtěl ublížit.
Neměl jsem v úmyslu prolít její energon.
Ale líbilo se mi, jak byla odvážná.
Působila odhodlaně.

Instinktivně jsem zvedl serva, jako důkaz, že jí nechci ublížit, uklidnil ji a po jejím pobídnutí se představil.
Byla nejistá a zřejmě mi nedůvěřovala.
Nedivím se jí.
Cizí mech v obýváku, navíc jako já, koho by to neděsilo.
Chtěla, abych uhasil oheň, ale já odmítl. Vduchu jsem myslel na to, že kdokoliv by vrazil dovnitř, trpce by litoval.
Má odpověď ji zřejmě překvapila.

Po chvilce přisedla.
Se zájmem jsem ji pozoroval.
I přes žár ohně se trochu třásla, vypadala slabě.
Tohle jsem již viděl.
Zjizvený s oblibou trápil své odpůrce tím, že je přivazoval bez přísunu energonu.
Po nějaké době bez živin začíná protoforma chřadnout, následně odcházejí orgány, obvody, procesory, a nakonec centrální nervový systém.
Pomalý a krutý konec.

Zeptal jsem se jí na to a ona přiznala, že již delší dobu neměla energon.

V tu chvíli jsem si vzpoměl na své zásoby této životadárné tekutiny, uschované pod brněním.
Tři a půl nádobky energonu.

Rozhodl jsem se jí pomoct i přesto, že mnoho jiných by se tak nezachovalo. Bylo mi na ní něco blízké a bližním se má pomáhat.

Sáhl jsem pod hrudní pláty a jednu nádobu jí podal.
Nejprve se zdráhala, striktně odmítla a odtáhla se, já ale na svém daru trval, držíc servo pořád natažené k ní, s vřelým úsměvem.
Nakonec přijala, uchopila nádobku do drobných dlaní, otevřela a napila se.

Na někoho drobného měla slušnou spotřebu, problesklo mi hlavou, když během několika nanokliků vypila polovinu nádobky.

Pak se přestavila jako Twinkle.
Hezké jméno.
Chvíli jsme si povídali, ale pak se ozvala má únava.
Ulehl jsem na tvrdou kovovou zem.

Můj původní plán, předstírat úsporný režim a zjistit jak se zachová, vzal za své, když mi ztěžkly optické kryty a já se propadl do dlouho odkládaného spánku.
.
.
.
Takže já Vás vítám u nové kapitoly mé nové knížky.

Doufám že se vám líbila, pokud ano,  budu rád za hlas a nějaký ten komentář.