„Nějaké novinky?" optala se kolegy, když přišla do služby. Jen zavrtěl hlavou, zahučel „Hmm... ikke." a ani nevzhlédl od křížovky, kterou luštil. Snad po tisící si vzpomněla na Čapkovy Severské listy. Norové. Podivný národ, ale jí to nevadilo. Otevřela počítač. Dva příjmy, jedna apendicitida a jeden úraz. Přikývla a než sevydala na obchůzku, nalila si z konvice na sesterně pořádný hrnek kávy. Pacientka po operaci zaníceného slepého střeva spala. Ten druhý spal taky, nebo si to aspoň myslela, dokud se nesklonila nad jeho postelí. V tom okamžiku otevřel oči a řekl: „Postarej se o něj!"
Prudce se narovnala. Hmátla po chorobopisu na čele postele. Daniel Lang, 35 år, M, nasjonalitet: tsjekkisk. Teda, pěkně daleko sis přijel pro... co mu vlastně je? Otřes mozku, fraktura tibie, tří žeber, otevřená fraktura radia, nějaké pohmožděniny. Srazilo ho auto. Ne... to ne. Zavřela na okamžik pevně oči a zadržela dech.
„Všechno bude v pořádku." řekla pak česky. „Víte, kde jste?"
Muž se na ni díval nepříjemně prázdným, ale intenzivním pohledem. I s obrovskou modřinou na levé tváři se jí líbil. Vypadal jako chlap. „Postarej se o něj!" zopakoval.
„O koho?" zeptala se a naklonila, aby zkontrolovala kapačku. „Můžu někomu zavolat, aby o vás doma neměli strach, ale myslím, že to už je vyřízeno. Jsou tu postupy..."
„Postarej..." Muž sebou najednou trhnul a zkroutil se, jako zasažený elektrickým proudem. Natáhla se, aby zazvonila a pak se její mozek přepnul do toho automatického módu, který zná každý, kdo kdy pracoval pod tlakem. Přiběhla sestra, kolega, pacienti na ostatních lůžkách se zvedali a mluvili jeden přes druhého. Křeče, ztráta vědomí, cyanóza, resuscitace... exitus. Podívala se na hodinky a prázdným hlasem pronesla: „Jedenáct dvacet tři. Odvezte ho na patologii. A někdo informujte jeho ošetřujícího lékaře... a rodinu." Otočila se na patě a odešla z místnosti. Papíry může obstarat Akhim. On je koneckonců hlavní lékař. Musela ven. Pryč. Nadechnout se studeného vzduchu a podívat se na slunce. Na slunce, které jako by tady nikdy nezapadalo. Lhostejné k radosti a smutku. Lhostejné k bolesti. Znovu pevně zavřela oči a zaryla nehty do dlaní. Nesmíš... nesmíš na to myslet. Jak ale mohla...
Jiná nemocnice, o dva roky dříve. Ambulance, jedna z prvních samostatných směn. Zavolali ji na příjem, ale v půli cesty jí zastoupil cestu primář. „Nepůjdeš tam." oznámil. „Tohle si vezmu na starost já!" Urazila se. Nejsem přece žádná rozklepaná medička, která poprvé přičichla k vůni nemocničních chodeb! Běžela za ním, a když se sklonili nad lehátkem, vykřikla. Byl to on. S obličejem rozbitým k nepoznání, ale věděla, že je to on. Někdo se ji pokusil odtáhnout. „Ne!" vykřikla. Šla s nimi na sál a sledovala, jak dělají, co je v lidských silách, aby ho zachránili.
Pohřeb. O pár dní později. Bílý plášť vyměnila za černé šaty. Někdo ji vedl, snad to byl některý z kolegů nebo jeho kamarádů? Záleželo na tom? Ovdověla sotva rok po svatbě. Mluvili o dítěti. Jen mluvili. Oba si připadali příliš mladí, chtěli ještě něco vidět, poznávat svět, udělat kariéru. Nic po něm nezůstalo, jen jejich byt. Byt, kde na ni všechno padalo, a stěny se svíraly jako by ji chtěly rozdrtit. Nabídka dvouleté stáže v prestižní nemocnici v Oslu přišla jako na zavolanou. Nechtěla jet, ale primář ji přemluvil.
První rok utekl jak voda. Učila se norsky, ačkoli anglicky se domluvila dobře a všichni její kolegové a většina pacientů také. Když už se ovšem člověk ocitne v Norsku, tak proč toho nevyužít. Moc toho tak jako tak nenamluvila, ale byla zdvořilá a časem se dokonce i začala smát. Bylo jí tak dobře, že si ani neuvědomovala, jak rychle to utíká a že vlastně začíná přijímat fakt, že na ni doma nikdo nečeká. Asi dvakrát ji pozval některý z kolegů na drink, šla s nimi a zase se vrátila do svého seversky úsporného podnájmu. Sama.
A teď tohle. Proč? Proč se mi to musí připomenout zrovna teď? Za čtrnáct dní se měla vrátit. Poptávala se po možnosti zaměstnání nebo prodloužení pobytu, ale setkala se pouze se zdvořilým odmítnutím. Je to stáž, musí ji někdo vystřídat. Jistě, chápala to. Toužila ale zůstat.
„To byla noc!" pronesl Akhim anglicky, když odcházeli. „Mrzí mě..."
„To nic." odpověděla prázdně. Chvíli se toulala ulicemi Osla, než zamířila domů. V Tante Agna Bakeri si koupila něco k snídani. Uvařila si kávu, vysprchovala se a zívající se najedla a prolistovala Morgenbladet, který našla ve schránce. Pak ležela několik desítek minut v posteli a nemohla usnout. „Postarejte se o něj!" slyšela mužův naléhavý hlas. Ale o koho? Byl tady sám, nikdo z jeho rodiny za ním nepřijel... zítra se zeptám, pomyslela si. Možná zavolám jeho ženě. Vím, jak se musí cítit... při vzpomínce na bolest a samotu mimoděk sevřela ruce v pěst. Slzy pod víčky nepříjemně pálily. Nechala je téct, což jí doporučovali čtyři z pěti psychologů (jak s oblibou říkala). Vyčerpaná náročnou směnou a pláčem nakonec usnula.
O týden později seděla v Kafé Marienlyst, nedaleko nemocnice, kam občas chodívali s kolegy po práci na pár skleniček vína, na rozlučkovém večírku. Dny utíkaly jak zběsilé, bylo toho hodně, co musela zařídit - podepisovala hodnocení a formální výpověď, rezervovala si letenku zpátky do Prahy a ten podivný zážitek znoční směny se jí docela vytratil z mysli. Všichni kolegové ji zahrnovali malými dárky (i když, svetru, který upletla Frida se malý nedalo říkat ani náhodou) a připíjeli na další šťastná a spokojená léta. Kéž by! pomyslela si. Výbuch smíchu ji vytrhl z podivné nostalgie. „Podívej!" zatahal ji někdo za ruku. Byla to Ingrid, její oblíbená kolegyně, skoro by se dalo říct kamarádka. „Přišla sem sídhe!"
„Cože?"
„Čarodějnice. Umí předpovídat osudy z ruky."
„Aha!" Zatvářila se skepticky, ale nechala se odvést k té ženě. Natáhla ruku.„Nei, jeg trenger venstre hånd." řekla žena a když se stalo, sklonila se nad dlaní. Mlčela, ticho se prodlužovalo a Helena cítila, jak se jí začíná zrychlovat tep. Čekala nějaké to obvyklé, „Vystříhejte se vysokých cizinců s jasně modrýma očima a plnovousem" a mlčení té hubené staré ženy s pichlavýma černýma očima ji znervózňovalo. Pak žena zavrtěla hlavou, pustila Heleninu ruku a bez jediného slova odcházela. „Hej, no tak počkejte..." zavolala za ní Helena. „Co se děje?"obrátila se na Ingrid.
„Já nevím." Kolegyně doběhla k čarodějnici a chvíli s ní mluvila. Zdálo se, že jí nabízí peníze a že dotyčná odmítá. Pak se Ingrid vrátila. „Nevím, nechce říct. Prý jen o tom s vámi nesmí mluvit a něco tak zvláštního ještě neviděla."
„Skvělé..." Helena se vrátila ke svému stolku a rychle dopila víno. „Myslím, že radši půjdu domů."
„Ale no tak! Zvláštní ještě neznamená zlé! Říkala, že je to takové... viklende-vaklende tider-luner..."
Helena potřásla hlavou. Slova. Nic neznamenala. Usmála se na Ingrid, trochu nuceně a pak se zatvářila, jako by potlačovala zívnutí. „Jsem hrozně unavená. Zítra mám poslední ranní, tak se chci trochu vyspat... dobrou!"
Než došla domů, zívala už doopravdy. Trochu se jí motala hlava, ale nebyla si jistá, jestli je to vínem nebo stresem z posledních dnů. Vysprchovala se vlažnou vodou a natáhla se v posteli. Už skoro usínala, když jako by zaslechla znovu ten hlas. „Postarejte se oněj!" Prudce se posadila, srdce bušící až v krku a rozsvítila lampičku. Nikde nikdo. Vstala, prošla celý byt (vzhledem k tomu, že to byla jen ložnice, malá kuchyňka, a ještě menší koupelna s WC, netrvalo to moc dlouho) a pak si zase vlezla do postele. „Jsi pěkně přetažená, holka!" pronesla nahlas. „Budeš spát!" Jenže se nějak nemohla odhodlat zhasnout. Ležela na posteli, přes zavřené oči vnímala světlo lampičky...
