Dveře. Hnědé, obyčejné dveře. Jmenovka. Pán a paní. Teď už jen paní. Helena s povzdechem odemkla dveře a vešla dovnitř. Nájemník, kterého vzala po dobu svého pobytu v Norsku, slíbil udržovat byt v naprostém pořádku a její matka ho občas chodila kontrolovat. I přesto se hned pustila do úklidu. Ze skříně vytáhla své matrace, peřiny a povlečení a nechala je větrat, zatímco utírala prach, luxovala, myla podlahy... a přitom se jí zas a znovu vybavovaly okamžiky ze života Předtím. Dokud se vám nestane něco takového, tak je to prostě předtím. Ne Předtím. Slyšíte ten rozdíl? Předtím bylo, když jsme spolu vybírali tyhle tapety. Předtím bylo, když jsme jedli u tohohle stolu, kde teď sedím sama a rychle do sebe soukám trochu míchaných vajíček. Předtím bylo, když jsem večer vlezla do postele a tvoje paže mě objaly... Předtím nebyla všechna ta bolest. Předtím byly slzy, ale stačilo pár slov, aby přestaly téct. Předtím... Předtím... Předtím... a s touhle mantrou nakonec usnula.
„Poslyš, měla by sis najít nějaké jiné bydlení!" Matka, s ustaraným výrazem. Chodila na návštěvu každý druhý den. „Ten byt není špatný, ale... i na mně tu všechno padá. A co ses vrátila..." Nechala větu nedokončenou. Helena mimoděk přikývla. Sama o tom přemýšlela, ale měla strach. Strach opustit ty vzpomínky, které byly celý její dospělý život. Strach, že na něj zapomene. Připadalo jí to jako nevěra. Ale... vlastně by jí stačil byt. Malý, útulný, podobný garsonce v Oslu. Ano. „Máš pravdu, mami. Zkusím se po něčem podívat..."
Začala pomalá anabáze. Pátrat na webech realitních kanceláří je jedna věc, domlouvat schůzky a chodit na prohlídky bytů je věc druhá. Po měsíci měla pocit, že zná celé město - byla v deseti bytech, a žádný se jí nakonec nelíbil. Nebo se jí líbil, ale zase neměla dobré spojení do práce, které nutně potřebovala. Od té havárie, ačkoli se jí neúčastnila, nedokázala sednout do auta. Chystala se to vzdát, když jí padl do oka zajímavý inzerát. „Dobře, ale ten bude poslední!" povzdechla si, když otevírala odkaz. Majitelé krásné secesní vily nabízeli byt 1 + 1 se samostatným vchodem, koupelnou a WC, a dokonce malým balkonem. Výhled do zeleně a co víc, zadní část zahrady přiléhala k nemocničnímu parku. V případě naléhavé potřeby se mohla dostat do práce za pár minut pěšky! Hned vytočila číslo realitní makléřky a schůzku domluvila na další den.
„No, jestli se tu paní doktorce bude líbit..." Majitelka domu, paní Nováková, byla už v letech a vypadala velmi sympaticky. „Mysleli jsme, že tu bude bydlet dcera s rodinou, ale ... no, to je jedno..." Sklonila hlavu a Helena by přísahala, že se jí leskly oči.
„Myslím, že je to tu úžasné. Určitě vás nebudu obtěžovat, žiju sama... před nějakou dobou jsem ovdověla..."
Paní Nováková prudce zvedla hlavu. „Jako Alžběta... moje dcera. Ale jí zůstal aspoň vnouček... třeba se s ním seznámíte, občas ho hlídáme."
„Určitě... takže, kdy se můžu nastěhovat?"
„Třeba ještě dneska, pokud budete chtít."
Ujednáno, podepsáno. Helena složila kauci a cestou domů zavolala matce. Ta byla nadšená a hned začala organizovat stěhování. „Mami, uklidni se. Musím se sbalit a rozhodnout, které věci povezu a které... kterých se nějak zbavím. Myslela jsem, že si na to vezmu z práce dva dny volna, ale to nepůjde dřív než příští týden. Mezitím to nějak dám do kupy..." Helena slyšela ve vlastním hlase nejistotu a kousla se do jazyka, aby se vzpamatovala. „Přijď pozítří odpoledne na kafe, už budu mít něco hotové a třeba mi trochu pomůžeš." dodala rychle. Tak. Teď jí nezbývalo nic než se do toho pustit.
