Co si budeme nalhávat, rozhodně jsem vždycky chtěla poslouchat nudné kecy mého šéfa, který se takovým způsobem nudí že dává za důležitost případu, který je jasný.
Muž, svobodný, 21 let, žádné děti, žádná rodina, jedna prostitutka ho zná.
Vždycky jsem si představovala práci u policie jako nějaký strašný dobrodružství, jo, tak tohle je realita. Starý, nejspíše pěti metrový stůl, za kterým sedí tým a dělá, že pana šéfa poslouchá. Všichni jsou vzpřímení,tohle jsem už dávno vzdala, nemá cenu si tady hrát na to, že vás to zajímá. Jednoduše jsem si opřela hlavu o dlaň a dělala že ho bedlivě poslouchám.,, Co si o tom myslíte Tonhsi?" Zvolal náš namyšlený šéf na nováčka který si vše bedlivě zapisoval.,, Myslím že je to jasné, zamiloval se do prostitutky, nějaké Edmunsové, ta mu řekla že o něj nemá zájem, tak napsal dopis na rozloučení a spáchal sebevraždu. V tomto dopisu ji obviňuje a ona dělá ze je to nějaká lež, že toho muže vůbec neznala. Stará dobrá pohádka." Náš šéf se pohrdavě usmál, tak jak to jde jen jemu, a uznal že má nováček pravdu. S Finem jsme se na sebe podívali stylem jakým to zase dokážeme my.,, Můžeme už jít?" zvedla jsem se a s kuráží jsem vlastně už odcházela, bohužel když má ruka spočívala na klice, můj odchod byl odepřen.,, Ne tak rychle, ještě jsme neskončili." zarazil mě můj šéf a já jsem si loajálně sedla zpátky na své místo, zase na mně visely všechny pohledy. Jaký bylo naše oddělení? Totální banda budiškničemů, muži co nevěděli pomalu ani kde mají nohy. Ženy co zase nevěděli co tahle práce obnáší, nebo jsem to nevěděla já? Nepředstavovala jsem si o téhle práci až moc?
Při mém koukání na tabuli určitých "důkazů" mi něco došlo. Čtyři sebevraždy za poslední měsíc. Všechny stejné.
