Depkaření [KONEC]

44.

Co už ti nikdy neřeknu

Nevím, co se ti teď honí hlavou. Jestli tě to mrzí. Jestli mě vůbec máš ráda, tak jako předtím. Nebo jestli máš ráda někoho jinýho.
Nevím.
Ale..za tu dost krátkou dobu, se toho stalo strašně moc. Problémy doma, tvoje úlety, moje ,,úlety,,..no bylo toho požehnaně na tu krátkou dobu. Říkala jsem si, že když mi píšeš, jak moc ke mě cítíš a že chceš druhou šanci, že to bude tentokrát lepší..tvrdily mi, ať se na to vykašlu..ale já ne. Já ti tu druhou šanci dala. Nám jsem ji dala. Strašně jsem doufala,že to tentokrát vyjde. Ještě jsem se ujistovala, jestli si si fakt jistá. Byla jsi...teda aspoň tak jsi mi to napsala.
Třeba je to i moje chyba, třeba jsem udělala něco špatně. Třeba je to tím, že si prostě chtěla někoho.. normálního.
No..tohle nikdy číst nebudeš. A já ti to vlastně ani neřeknu. Protože proč bych měla. Ty jsi byla schopna mi po prestavce, co jsme si daly pusu..pár minut potom..napsat, že se semnou rozchazis. Už zase..
Takže po tomhle je asi zbytečný ti něco říkat. Vsechno, co jsem ti kdy řekla nebo napsala...všechno jsem to myslela vážně. Ale jo. Můžu si za to sama. Ty jsi mi to říkala..měla jsi pravdu.
Ale až příště budeš někomu říkat MILUJI TĚ...buď si tím aspoň stoprocentně jistá.