Depkaření [KONEC]

poslední slova

Člověka jako jsem já by za kamarádku nikdo mít neměl. Ani za holku, dceru, neteř, vnučku, sestru nebo cokoliv jinýho. Dokážu si stále jen stěžovat. Nedokážu nikomu pomoct když ji potřebuje. Jako člověk stojím za nic. K čemu je, že se zamiluju do kohokoliv, když nedokážu mít ráda ani samu sebe. V roli kamarádky jsem neobstála..natož ty nejlepší. V roli dcery? Tý už vůbec. Zklamala jsem. Zatím všechny co jsem mohla. Ztratila jsem všechny..až na pár lidí. Ty který zatím zvládají .. mě. Život mi dával lekce, úkoly a výzvy. Instrukce byla jasná..projít. ale to nevyšlo. Ano. Ve svých 16ti letech jsem poznala hořkou chuť selhání. Selhala jsem. Neponaucim se z chyb. Dělám ty samé, jen ve větším měřítku. Pomalu a jistě si ničím sny. Ničím sebe. Ničím lidi okolo. Snažím se aby mě všichni měli rádi a tím všechny odháním. Jednou mě určitě zavřou. Nevím kam a za co. Ale zavřou. Lidi co si myslí, že mě mají rádi. Myslí si to..toť vše. Vždyť...jsem blázen. Jsem obyčejný mladý blázen, který dělá chyby bez rozmyslu. Něco udělá a až potom si uvědomí chybu a fatální následky svých činů. Pak je ale pozdě. Přitom by chtěl člověk jen pochopení pro jeho bláznovství. Proč jednou říká to a podruhé zas tohle. Proč jednou řekne nenávidím tě a podruhé zas miluji tě. Proč dělá to a proč tamto.
Prostě chce pochopení...já chci.. pochopení, proč jsem jaká jsem, i když to nechápu sama. Bláznovství.
Tak bych to nazvala...