RonaliX 1 Talent

Dívka

Naposledy jsem mu zamávala a vydala se známou uličkou k našemu domu. Kochala jsem se pohledem na krásně rozkvetlou jarní krajinu. Myšlenky mě zavedly zpátky k našemu rozhovoru s Davem, který právě zkončil. Nemyslela jsem si že vůbec existuje někdo, kdo by mi tak dokonale rozuměl. Nejspíš ne. Dave byl chytrý, pěkný a miloval knihy. Stejně jako já. Dalo se s ním dost dobře popovídat. Narozdíl od všech ostatních, kteří se mi jen smějí.
Ze zamyšlení mě probralo až auto, které právě jelo směrem do ulice kde bydlíme. Bylo to mámino auto! Rychle jsem se podívala na svoje černé hodinky s bílým ciferníkem, které mi k ním minulím narozeninám dal Dave. Ručičky ukazovaly šest hodin. To byla doba kdy se matka pravidelně vrocela domů. Zarazilo mě že jsem neslyšela zvon v kostele, který pravidelně v šest hodin hlasitě zvonil. Vzpomněla jsem si. Je pondělí 21. května. Podle nápisu na dveřích kostela jsem věděla že dnes probíhá rekonstrukce zvonu. Už nebyl čas přemýšlet nad tím proč jsem na to zapoměla. Rozběhla jsem se tajnou zkratkou k našemu na růžovo vymalovanému domku. Přiběhla jsem k němu zezadu, takže mě matka nemohla zahlédnout. Ona totiž vůbec nevěděla o tom, že se celé odpoledne toulám někde po městě. Začala jsem šplhat po nějaké popínavé rostlině, která se táhla po celé zadní straně domu. Byla jsem velice ráda, že jsem si v mém maličkém pokojíku nechala otevřené okno. přesnými pohyby jsem vylezla na střechu a skočila do okna rovnou do postele. Můj pokoj byl zařízen jenom základním vybavením. Postel, která zakrývala většinu pokoje, skříň s oblečením, knihami a kreslířským i potřebami, hned vedle ní a u další stěny maličký stůl a stará rozvržená židle. Vedle stolu se nacházely dveře. Přezouvání jsem řešit nemusela, protože jsem neměla boty. Letmo jsem pohlédla do zrcadla nad postelí, abych se podívala jestli nejsem moc rozcuchaná nebo špinavá. Upravila jsem si své dlouhé červenožluté vlasy sahající až po kolena. Už jsem zaslechla svojí matku jak odemyká těžké dřevěné dveře. Při pomyšlení že jsem předběhla auto a stihla vylést do pokoje dříve než moje matka stihla vejít, jsem se musela pousmát. Už jsem zase slyšela ten přísný vysoký hlas, který dozajista patřil té ženě, která bydlela v tomto domě a měla jsem jí říkat „mami".
„Dostislavo! Odnes ten nákup do kuchyně!" okřikla mě. Nenáviděla jsem když mi někdo říká Dostislavo. Upřednostňovala jsem označení Dostík. Ale s to asi už nezměním.
Rychle jsem seběhla schody a uchopila dvě náramně těžkě tašky do spocených rukou. Vyšla jsem schody a nahoře zabočila doprava. Minula jsem dveře, za kterými se skrýval můj pokoj a vešla do místnosti, ve které se nacházela kuchyňská linka a stůl se dvěma židlemi. Položka jsem tašky na zem a začala uklízet nákup do luxusně vypadajících skříňí.
„Za pět minut chci mít na stole večeři!" ozval se znovu matčin hlas. Tentokrát z její ložnice naproti mému pokoji.
„Lososa s rýží a smaženou zeleninou. A nepřesol to jako minule!" Jak chce stihnout ugrilovat lososa, a usmažil zeleninu za pět minut? No nic nezbývalo mi nic jiného než se pustit do práce. Nechápu jak jsem to stihla ale za tři minuty bylo hotovo. Zbývalo jen vyleštit talíř, vše na něj naskládat a ozdobil pár lístečky. Prostřela jsem stůl a zavolala na matku:
„Večeře je připravená." sice jsem to spíš zašeptala ale i přez to byla do dvou vteřin u stolu.
„To to trvalo." pronesla otráveně.
„Můžu odejít?" zeptala jsem se pokorně. Matka skoro neznatelně přikývla. Se sklopenou hlavou jsem odešla z místnosti a zamířila do pokoje. Sedla jsem si ke stolu a natáhla se do skříňe pro skicák. Židle při tom nepříjemně zavrzala.
„A ticho tam bude!"
Neměla jsem to dvakrát lehké ale už jsem se s tím dávno smířila. Prohlédla jsem si svoje staré náčrtky a přemýšlela. Většina z nich zobrazovala dospělou slečnu v nádherných šatech s ohnivými motivy. Byly to výjevy které vídám ve svých snech. Tím že jsem je přenesla na papír se mi vždy ulevilo. Najednou mi začala padat oční víčka a já se svalila do postele a hned usnula.