RonaliX 1 Talent

Sen

Najednou jsem stála na bitevním poli. Všude bylo plno prachu. Byla jsem zmatená. Chtělo se mi z toho depresivního místa rychle utéct ale mé tělo mě neposlouchalo. Všimla jsem si, že nás v řadě stojí devět. Devět dvacetiletých dívek v nádherných dlouhých šatech v barvách duhy. Ty moje byly červené a dole ozdobené lesklými kamínky. Zpodšatů mi vykukovaly bosé nohy obmotanoé jakousi červenou stuhou. Prohlédla jsem na svoje společnice. Byly oděny podobně jako já. Lišily se pouze barvou šatů a vlasů. Já jsem stála úplně vpravo. Po mé levici, dívka ve žlutých šatech s blonďatými vlasy smotanými do drdolu. Další, v pořadí třetí měla na hlavě zelený cop. Její šaty měly stejnou barvu jako její účes. Dále následovala barva, kterou jsem nedokázala přesně popsat. Něco mezi zelenou a modrou. Přez výraznou pátku jí nebylo vidět do očí. Vedle ní, poněkud menší holka které mohlo být sotva osmnáct. Vypadala celkem nenápadně, tak mě zarazilo že měla tak výrazné tmavě modré mikádo (vlasy skoro na ramena). Šaty, co jsme měly se asi vyráběly jen v jedné velikosti, protože tahle je tahala po zemi ale nejvyšší z nás je měla do poloviny lítek. Moc jsem se tím nezaobírala a pokračovala dál. Pohledem jsem se zastavila na dívce, která byla podstatně vyšší než my. Kolem krku jí visela velká kulatá sluchátka. Nádherné fialové vlasy měla vyčesané do vysokého culíku. Kolem obličeje jí trčelo několik vlnitých vlásků, které byly moc krátké, na to, aby dosáhly až k velké gumičce. Dívka v růžovém měla zdaleka nejbizardnější účes z nás všech. Růžové afro! Předposlední vypadala jako nevěsta. Až nezvykle bílé vlasy jí splývaly po zádech. Po chvíli jsem si všimla že se její bledé nožky nedotýkají země! Jen tak si tam levitovala... Řadu uzavírala drobná dívenka s černými vlasy, které si nejspíš stříhala sama, protože nebyly vůbec rovné. Nejdelší cancoury dosahovaly na ramena. Měla jsem pocit že je taková odstrčená. Ani šaty neměla stejné jako my. Byly kratší a dole roztrhané. Vipadala spíš jako čarodějnice.
Překvapivě sebejistým hlasem jsem zavelela: „RonaliX! Připravit k útoku!" Sama jsem nechápala co to vlastně dělám. „Dosti, víš že se právě chystáš použít nejnebespečnější kouzlo vůbec?!" křikla na mě slečna ve fialovém. „Pravděpodobnost úspěchu se rovná dvoum procentům." řekla bez váhání dívka s patkou. Všichni se podívali na levitující dívku a ta jen pošeptala: „Výjde to."
Poslední, co jsem zahlédla byl obrovský mrak kouře, blížící se k nám. S neskutečným leknutím jsem vystřelila až do sedu. Seděla jsem úplně zpocená na posteli a zrychleně dýchala.