Sedm Sekund | Kniha 1. [Sci-fi]

Přílet

Ve spánku nám mysl otevírá nekonečné možnosti. Většinu snů zapomeneme. Ale některé nam v paměti zustanou. Probudil jsem se z nejdelšího snu, kde jsem se topil v datovém toku.

"Hej Drystane, vítej na Helionu." ozval se jakýsi hlas. Ta slova mi rezonují hlavou jako odražená kulka. Helion. Planeta pokrytá uhlíkovými pralesy. Okrajová mlhovina. Prý jsou tu dvě malá slunce.

Celé tělo mě bolí. Pomalu otevřu oči. Celý svět se změní v oslepující záři. Zakryju si oči rukou a čekám až se přizpůsobí.

"Opatrně šípková Růženko. Ty svaly jsi skoro osm let nepoužil. Není ti zima, nebo horko?" řekne zase ten hlas.

"D-dobrý..." dostanu ze sebe. Znovu otevřu oči a vidím, že mi na vlasech ulpěly ledové krystalky.

"Pojď, pomůžu ti se posadit." řekne postava vedle mě. Chvíli mi trvá na ni zaostřit. Postarší chlap, trochu prošedivělý ve vlasech a vousech. Asi 50 let.

Posadím se a podá mi misku s horkým jídlem. Pak odejde. Nesnáším mezihvězdné lety..

Když se vzpamatuju z cryokomory, kde jsem skoro osm let cestoval jako kus ledu, tak si vysuším vlasy a převleču se. Přemýšlím jestli jsem se rozhodl správně.

Vyjdu ven z lodi, do hangáru. Jsme na orbitě. Umělá gravitace jde snadno poznat. Jdu v oknu. Dvě maličké hvezdy vedle sebe. Měsíc pokrytý oceánem. a stříbrná planeta s tyrkysovým mořem. V okně vidím ale ještě něco.

Zdravím tě. Dlouho jsme se neviděli. Uchechtne se. Otočím se od okna. Doufal jsem že bude pryč.

Kam ten spěch, to ani nepozdravíš? Nebo sis myslel že utečeš? My dva jsme jeden. Nesnáším ho. I když jsem to já. Bolí mě z něj hlava.

Rozloučím se s pilotem a jdu k sestupovým modulům. Tam už na mě čeká brašna s mými věcmi.

Po krátkém svištění vzduchem se modul na motoru a padáku snese na přistávací plošinu.

Hlavou mi vrtá jedna věc. Kdo je ta holka z mých snů? Oklepu se a odepnu pásy. Vezmu si brašnu a vystoupím z modulu. Modul už je zase natankovaný a příprav vynést další pasažéry na orbitu. Nebe má mlhavě oranžovou barvu. Dvě slunce září oblohou. Je to tu úplně jiné než na zemi.

"Vitej na Helionu" řekne chlap co jde mým směrem. Neznám ho. Neznám tu nikoho. Jsem tu abych tu našel azyl. "Co tě sem přivádí?"

"Hledám azyl" řeknu zběžně. V tom uvidím tu holku z mých snů, ale hned zase zmizí v davu.

"Myslím, že vím jak ti pomoct." řekne chlap a ukáže abych ho nasledoval. Jdu za ním, a koukám se, jestli ji ještě někde nezahlédnu.

Byl jsem zaveden do jedné z bytových budov v okrajových částech rychle rostoucího města. Klíč jsem taky dostal. Nechal mě před dveřmi do bytu a odešel. Ani nepočkal až poděkuju.
Asi android. Tady to není nic neobvyklého. pomyslel jsem si.
Přiložím ruku ke dveřím, mechanické zámky klapnou a dveře se otevřou. Uvnitř je vše co bych si jen přál. Pohovka, postel, lednice, koupelna se sprchou a vybavená kuchyň. S penězi si prý starost dělat nemám. Zavřu a lehnu si na gauč. Nevím co dál. Přežít? Možná.. Musim nabrat zpátky sílu. Než se naděju, zase spím.

Je hezká, že?

Jak já tě nesnáším...

Nesnášíš sám sebe? Tak to ukonči. Stejně tě najdou a dostanou.

Nemám v plánu se nechat chytit.

Protože ji chceš najít. Ale proč? Abys ji zatáhl do nebezpečí? Ani nevíš jestli tě bude chtít.

Pak už se neozval. Sny dokáží být zvláštní.

(Konec první kapitoly. Snad se líbila :) )