Sedm Sekund | Kniha 1. [Sci-fi]

Už jsem tam zase

Rozhodl jsem se udělat si výlet. Pronajal jsem si vznášedlo abych podíval i do okolních měst.

Už jsem asi v půli cesty, když mě zastihne silný vítr doprovázený bouří. Netušil jsem že se tu počasí mění tak rychle. Snažím se přistát, ale vše je marné. Vítr si se mnou pohrává jako s peříčkem.

Zničehonic prudký záblesk bílého světla a ohlušující rána. Palčivá bolest se mi rozlévá tělem.

Bylo ticho. Klid. Probouzím se zpatky v Tokyu. Ležím na zemi. Vedle mě stočená nějaká dívka. Opatrně se zvednu. Znám to tu. Až moc dobře..

V tom uvidím droida. Přes rameno mám brašnu s věcmi. Začnu utíkat. Droid už mě zaměřil.

Za chvíli budu mít v patách celé město.

Proplétám se uličkami a zdá se mi, že jsem ho setřásl. Celý zadýchaný se opřu o nakřaplé slko výlohy. Podívám se na sebe, a vidím tam jeho.

Odcházíš? Nemáš ještě ani pilota, co by tě odvezl.

Pracuji na tom...

Popadnu dech a zaběhnu k uličce. Ale rychle se otočím, protože bych tam byl v pasti.

Musím splynout s davem..

Krokem vejdu na hlavní ulici a pomalu zmizím v davu. Staré Tokyo je žalostná změť ulic, neonů a technologie. Všichni chtějí před touto realitou. Jakkoliv. Drogy, sex, nebo virtuální realita. Dost často vším dohromady. Nové Tokyo se vznáší nad starým a zakrývá slunce. Nekonečná noc.

Pomalu se odpojím a zajdu do cyberkvárny.

Z tama můžu poslat bezpečně šifrovanou zpravu..

Uvnitř je klid. Podezřelý klid. Několik lidí utápějících se ve virtuálním světě.

Rychle napsat, rychle vypadnout..

Začnu psát. Vím o jednom pilotovi co by mě mohl vzít až na okrajové části impéria. Odešlu zprávu a jdu ven. Musím se dostat na okraj města.

Proplétám se městem, když v tom najednou zase slyším zvuk droidů. Rozběhnu se.

Jsem už blízko! Nenechám se jen tak chytit.

Ležím na zemi. V uších mi zvoní, všechno mě bolí, mé obvody jsou usmažené. Kabina je v plamenech. Pomalu vstanu, cítím se jako bych vstal z mrtvých. Vypotácím se ven ze vznášedla. Druhá ohlušující rána a jsem odhozen o deset metrů dopředu. Tvrdý bolestivý naráz.

“Bude to bolet” Řekne ženský hlas.

“S tím počítám, koneckonců budete mě řezat.” odpovím klidně.
Sedím připoutaný ke křeslu a mladá mechanička mi dává moje první implantáty.

Znovu se probouzím. Tentokrát je tu víc ohně, a mě opouští poslední síly. V rameni mám zabodnutý velký šrapnel z vybuchlého vznášedla.

Tak co. Takhle jsi si představoval, že to skončí? Sedí u mě. Poprvé za celou dobu se nesměje.

Povzdechnu si. Ne. Upřímně jsem doufal že to bude náhlé a téměř bezbolestné..

Zavírají se mi oči.

Takhle jsem si to nepředstavoval…

Přes pištění v uších neslyším zvuk lodi nade mnou.

(Konec třetí části. Snad se líbila)