Lži

Narození

Skoro se divím, že přes tenkou stěnu bříška neslyším doktorovo "maminko, tlačte". Je tu tak měkko a teplo, cítím se v bezpečí. Myslím, že nejsem jediný, který občas zatouží po tom vrátit se zpět do pohodlí dělohy, ruce zkřížit před obličejem a nechat se krmit skrz pupeční šňůru, nemuset zbytečně dýchat. Je to podobné smrti, jen u toho člověk není mrtvý.

Přemýšlím, co tomu předcházelo, co bylo tím obráceným porodem. Jak je možné, že jsem byl nejdřív malý, nahý a křičící a trvalo dvacet let, než jsem se od toho kluka, který byl na začátku někam posunul. Strašně jsem vyrostl a dospěl, nebo jsem si to alespoň myslel. Viděli jste někdy 186 centimetrů vysoké batole? Tak to jste nepotkali mě. Těší mě. Splnily se mi všechny dětské a pubertální sny. Chodil jsem pozdě spát, ochutnal jsem alkohol a taky jsem měl přítelkyni. Myslím, že každý by rád měl někoho, kdo tu bude pro něj, kdo za ním bude stát v těžkých chvílích a bude ho mít rád. Přesně po někom takovém jsem zatoužil i já. Skoro mě šokuje, jak jde všechno rychle, jak snadno jde někoho získat, jak lze někoho donutit vás milovat. Dočasně, nutno podotknout. O to víc mě udivuje, že jsem teď tady.

Ta barva tapet, ta vůně, dokonce i ten jemný šepot stěn kolem mě, čtverhraná police. Nadechnu se a otevřu oči. Ano, jsem to já, je to ona, jsme tu, jako jsme tu byli tolikrát předtím, ve stejné pozici, kterou jsem bral jako minulost. Jsem v minulosti.

"Chtěla bych ti říct, proč jsi teď tady." řekla vážným hlasem vyklubaného káčátka. Přeběhl mi mráz po zádech. Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy mi to přišlo roztomilé. Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy slova řečená tímto hlasem tolik bolela. "Vlastně jsem na to myslela už hodně dlouho. Nikdy jsem se takhle necítila. Tedy – ne bez tebe."

Honilo se jí hlavou totéž, co mně. Myslím, že taky nechápe, že jsme zase tady. Že ona leží na zádech a já jsem schoulený a ležím na jejím bříšku.

Cítím se podvedený. Takhle jsem se neměl cítit. Pro co všechno byla ta bolest, když se teď cítím tak špatně, poté, co jsem dosáhl svého? Cítím jen tu samou bolest, ne to, co jsem cítil dřív, na což jsem se přeci tak těšil. Teď tady jen ležím a snažím se v sobě vyvolat nějakou emoci. Ale jsem jako mrtvý. Vzrušení, rozrušení, radost, nebo alespoň vztek, zuřivost, smutek, ale já necítím nic.

"Konečně mi je dobře." Ona prostě vždycky uměla říct to nejhorší, co si v danou chvíli přát. Když si vzala cigaretu a kávu na balkón, vyfotila to a napsala mi, že teď už ji nic nechybí. Hrozně jsem si tehdy přál, aby řekla: "Ale ještě mi tu chybíš ty", když věděla, že se mi stýská. Když jsme se pak znovu sešli a bylo mi po mnoha týdnech konečně dobře, řekla mi, že už ke mně necítí to, co dřív.

Za normálních okolností by mi dnes do očí vyhrkly slzy a utekl bych. Kdybych měl jen o trochu víc vzteku, řekl bych ji, že už to není to, co dřív. Kdybych byl jen o malinko více slaboch, řekl bych ji, že se s ní konečně cítím šťastný. Ale jsem v tak dokonalém středu, že jí jen ležím na břiše a nic neříkám a nic nedělám. Vím, že budu muset konečně zjistit, co vlastně jsem.

Nakonec konala ona. "Doufám, že se na mě nezlobíš. Já jsem opravdu ráda, že jsi tady. Chtěla bych s tebou být, ale nevím, jestli ty budeš chtít být se mnou."

"Je tu teplo..." řekl jsem a pohladil po břiše. Zvedl se mi žaludek. Nechal jsem ji, aby si myslela, že může mluvit dál a pak jsem pokračoval. "Ale nemůžu tu zůstat. Tohle je krásná krajina, ale já už sem dávno nepatřím a musím se vrátit domů. Musím se znovu narodit, tohle není život, to je jen pomalá a krutá smrt. Už za tu hodinu, co jsem tu s tebou nejsem schopný nic cítit. Nic. Omlouvám se za to, že jsem tvou nabídku přijal, protože jsem ti nechtěl ublížit." Zůstal jsem ještě chvíli ležet a dívat se do stropu. Ona mlčela.

   Ale tím nic nekončí, všechno teprve začíná. Teď mě čeká porod. Jsem teprve na začátku, právě teď začínám. Skoro se divím, že přes tenkou stěnu bříška...