Jsem tu sama, sama v neustálé tmě.Chci to, potřebuji to, ale už dál nemohu.Dusím se myšlenkami, že jsem zabila člověka a zabíjím dál.Nechci,ale musím.Srach mě doprovází každý den domů.Bez rodiny to domov není.Je to úkryt.Můj úkryt.Mám žízeň.
Je tma, svýrá mě obrovská tma.Jako vždy.Měsíc mi dodává sílu, svítí.Jemné mraky plují na obloze,nevěřím jim.Chci krev a rychle, jenže-nedokážu to.Tmavými uličkami procházím rychle, nikoho nechci střetnou tváří v tvář.Když už musím, tak nechci vidět jak vypadá.Nechci se koukat jak očima prosí a říkami mi, že mám svůj život, který nechce ztratit.
Člověk.Krev se mi rozproudí, natečou mi sliny do úst.Stala jsem se chladnokrevnou, bezcitnoou, agresivní.Je můj, mám jeho krev, najednou jsem plná energie a pocitu, že žiju.Zavřu oči, nenávidím se, jak to můžu udělat.
Nechci, už nikdy.Umírám, pomalu a bolestivě.Mám křeče, pomalu nedýchám.Zemřela jsem? Vidím svoje tělo, leží na zemi, bledé a viné.Jako by mi všechny starosti vyletěly z hlavy.Jsem mrtvá!
Je to trest, za moje hříchy.Navždy budu duch, bez duše a bez života.Jako předtím jenže je mi líp.Hlavně nezabíjím a nesaju krev.Jsem duch.Navždy.Radči než navždy upírem.
-Katu
