Znovu jsem byla na tom místě. Na místě, které z duše nenávidím. Sama, opuštěná všemi. Uzavřená ve vlastní bolesti. Bála jsem se každého stínu. Čekala jsem na konec. Na sladký konec, který ukončí moje trápení a to navždy. Bylo to nekonečné, jako by se minuty stávaly hodinami. Rána a strašný řev ve mě probudil malou ustrašenou holčičku jako před lety. Znovu se mi v hlavě promítaly ty dny, kdy jsem se bála říct cokoliv, abych za to nedostala, věci které se v tomhle domě děly mě pronásledovaly jako démoni v hlavě. Proč mě odvezl sem, mohl mě mučit i jinde. Tak proč sem? Chtěl ze mě udělat bezmocnou trosku, která se bojí i vlastních myšlenek. Mozek říkal " No tak to vzdej holka, nemáš šanci!" stále dokola, pořád mě zrazoval. Ale srdce říkalo, ať bojuju za všechno, co jsem získala až do konce svých sil. Kroky jsem slyšela těsně přede dveřmi. Člověk před nimi se zastavil, jakoby přemýšlel o nadcházející události. Napětí se stupňovalo. Staré rány se začaly ozývat, chtěly mě upozornit na bolest, kterou za chvíli pocítím. Znovu! Pomalím šouráním otevřel dveře a jen tak tam stál. Odhodlaný ke všemu. Koukal skrze mě. Skenoval všechno v místnosti, jen ne mě. Modré oči upřel na rozvrzanou židli a škodolibě se pousmál. Najednou se otočil a zmizel, jako by tu vůbec nebyl. Co má v plánu? V hlavě se mi přemítaly různé scénáře toho, co se může stát ale kdykoliv jsem si to představovala, přišlo něco horšího. Minule mě pálil cigaretami a poté mě do rozpálené kůže řezal. To však nebylo to nejhorší. Byly dny kdy my nedal napít ani najíst a nutil mě dělat nechutné věci. Vůbec se to nepodobalo tomu roztomilému chlapci před patnácti lety. Co se s ním za tu dobu stalo, nikdo neví. Všechny zavrhl a odešel, kdo ví kam. Jeho nenávist vůči lidem se den ode dne zvětšovala, cítil se jako by ho svět zradil. Tak jako já teď. Nechala jsem ho mít nade mnou moc, nechala jsem ho aby si se mnou hrál jako s loutkou. Rozrazil dveře a vypadal jako by zrovna vyhrál loterii. Tak šťastný aby mě mohl znovu mučit.
" Co čumíš ty děvko!" hrubě mě okřikl jako psa. Popadl mě za zápěstí a posadil na rozvrzanou židli. Ruce přivázal o trubky za židlí, abych se nemohla pohnout, nohy taky svázal k sobě, byla jsem jak ovce na porážku. Taky jsem se tak cítila. Páska přes oči mě strašně vyděsila. Nikdy mi ji nedával. Omamná vůně v místnosti nutila člověka spát, cítila jsem se jako po prokalené noci. Z omamné chvíle mě vytáhnul horký roztok na rameni a poté na tváři.
" Co to děláš Nialle? Co to je?" neodpovídal, jen se tlumeně smál. Roztok ztvrdnul a já poznala, že je to vosk ze svíčky. Opakoval to asi ještě 5 krát a přestal. Asi se koukal na svoje dílo. Přejížděl podrážděnou kůži tak silně, jak jen mohl
." Tohle byl jen začátek baby!" pošeptal mi do ucha, skousnul ho a sundal mi šátek.
" Víš Ari, ty jsi tak hloupá. Víš kolik holek by chtělo být na tvém místě. Být v mé přítomnosti." podotknul s úsměvem, který patřil jeho odrazu v okně. Měl pravdu, každá dívka by ho chtěla. Mladého, krásného, modrookého blonďáka, který by ji miloval. Jenže on mě nemiloval, jen mé tělo a ty věci co s ním dělal. Přišel ke mě a podíval se mi hluboce do očí. Co tam asi viděl ? Strach který ve mě vzbuzoval. Tenkrát jsem ho měla ráda, byl to člověk, kterému jsem věřila ale teď je to hajzl který mi ničí život.
" Proč to děláš, co jsem udělala?" ptala jsem se každou hodinu, každý den. Nikdy jsem nedostala odpověď. Něco v mých očích ho upoutalo. Koukal a ani se nehnul.
" Vždycky jsem přemýšlel, co se mi na tobě vlastně líbí. A už to vím. Tvoje průzračné zelené oči, jsou tak skvostné a jsou jen a jen moje. To si pamatuj!" kývnula jsem hlavou jako souhlas. Otočil se zády ke mě a něco hledal. Když tu věc našel , znovu se ke mě otočil ale tentokrát jsem v jeho očích viděla záblesk strachu, bolesti. Nožíkem uvolnil provaz u nohou, ale ruce nechal svázané. Potom ním přejel po nohách a zastavil se až u tváře. Koukal se, zase jen koukal. Prudká bolest mnou najednou projela jako elektrický proud. Něco mi vyřezával na tvář.
" Přestaň, prosím!!!" řvala jsem, ale on nevnímal a dál pokračoval. Po skončení se jen blbě usmál a odešel. Vždycky byl hloupý a já věděla, že na to doplatí, však pro mě to bylo vysvobození. Nedotáhnul totiž provazy a ty teď povolily. Vysoukala jsem z nich ruce, a i když jsem byla slabá, utíkala jsem jako o život. Zastavila jsem se až u nějaké výlohy s oblečením. Na tváři jsem měla vyřezáno MOJE.
Zase strará povídka, už tady byla ale smazala jsem ji. Taková menší náhrada za MH, který se mi nechce psát ale musím. Doufám, že se to někomu bude líbit, ikdyž to není bůhví jak skvělí a je to spíš divný :D
