Radši jsem po zbytek jízdy dělala, že si čtu.
I ostatní v kupé si mě přestali tolik všímat.
,,Jak že si říkala že se jmenuješ? " zeptal se najednou Remus.
,,Neříkala.." pípla jsem. Vážně jsem nechtěla být úplně sama.
,,Proč nám to neřekneš? Je to jen jméno.. " řekl pohrdavě Sirius.
,,Zrovna ty bys neměl co říkat, BLACKU." řekla jsem docela povýšeně. Ani nevím, kde se to ve mě bere.
Ne! To ne! Já nechci být ve zmijozelu! Musím se tak přestat chovat.
,,Co děláš Tichošlápku? Stejně se to dozvíme na rozřazování." řekl James a mile se usmál.
Vlak mi docela dost hrál do karet a konečně zastavil.
Vystoupila jsem a zmateně se rozhlížela kolem sebe.
Vůbec jsem netušila, kam mám jít teď.
,,Asi ti ještě nikdo neřekl, co máš dělat. Takže.. Protože tu jsi prvním rokem a budeš zařazena, tak pojedeš loďkou. Teď tě představím tamtomu obrovi. Nemusíš se bát je přátelský." řekl ochotně s krásným úsměvem.
Dovedl mě k němu a představil mě s ním. Jmenuje se Hagrid. Je vážně moc milý.
Nasedla jsem do loďky a byla jsem sticha. Ti prváčci vypadali, že se mě bojí.
Vlastně se jim divím. Kdybych byla vyšší než Hagrid, tak bych chápala víc proč se mě bojí.
Uviděli jsme zámek a většině, včetně mě uniklo tiché ,,wow" nebo ,,páni".
Z venku to nevypadalo tak, jako zámek v Krásnohůlkách.
Ale můžu říct, že měl své kouzlo.
ČTEŠ
Nemít naději
FanficKaždý má naději. Každý kromě něj a každého, koho potkal stejný osud. On nemá právo na lásku. Tohle si myslí on. Dokáže někdo, aby on přehodnotil své zafixované tvrzení? Nebo bude uzavřený až do konce života? Zjistí někdo pravý důvod jeho - podle ně...
