Symfonie neklidu

Empty

Nechápal to. A ani to nemohl chápat. Bylo mu pouze 6 let a nevěděl, že něco takového, jako stavy, kterými si procházím, existují, a že se na deprese dá trpět. Snažil se mě utěšovat, koupil mi dokonce i čokoládu a já na srdci nesla vděk a v mysli neutrální drtivě převažující pocit necitelnosti. Jak nesnášela jsem se za to, že mu nemohu pořádně projevit své díky, a on nechápal. Měl pocit, že ho nemám ráda, že se s ním nechci bavit a že přehlížím jeho snahu a i tak se snažil dál dělat mi radost a paradoxně mě tím ničil čím dál víc. Milovala jsem ho a právě proto mi to bylo líto. Líto že se trápí, líto, že pro něj nemohu udělat ani špetku toho, co on pro mě dělal téměř celý svůj život. Jediné, co jsem chtěla bylo procitnout, chtěla jsem ho láskyplně obejmout a upřímně mu od srdce říct, že ho miluju. Ale nešlo to. Říct jsem to mohla, ale necítila jsem nic. Když plakal, jak ráda bych ho utěšila a zastavila příval neblahých emocí, ale nemohla jsem dělat nic jiného než přihlížet jeho bolestem. Protože jsem necítila. Neměla jsem city a byla jsem úplně prázdná.
Neměla jsem to srdce mu lhát, že jsem šťastná a spokojená a nešlo mi to ani předstírat. Prostě jsem jen dál nečinně ležela a snažila se si vzpomenout, jaké to bylo, když jsem dříve ještě byla šťastná...