Dcery světla a temnoty 1 - Démon stínů

Kapitola 1 - Nová cesta

Po zemi tančily černé stíny, jak silný vítr pohupoval větvemi stromů. Noc byla temná a měsíc zakrývaly těžké mraky. Náhle se mezi stromy objevila čísi postava. Její kroky šustily ve spadaném listí.

Jen na chvíli se obloha vyjasnila a světlo měsíce dopadlo na dívčí tvář. Vítr jí trhal oblečením a vháněl dlouhé tmavě hnědé vlasy do obličeje.

„... naše..."

Dívka sebou trhla a prudce se otočila za šepotavým hlasem bez těla, který k ní dolehl zpoza stromů.

„Kdo je to?!" vykřikla neohroženě a napřímila se.

„... brzy..."

„... naše..."

„... brzy bude naše...," přidávaly se další a další hlasy ze všech stran. Hnědovláska se rozběhla pryč. Hbitě přeskakovala padlé kmeny, aniž by se zadýchala. Její atletická postava se pohybovala lesem, jako kdyby byla jeho součástí. Vtom vítr nečekaně ustal a ona zastavila, svaly napnuté k prasknutí. Les byl náhle tichý a nehybný.

Dívka se narovnala a sytě modrýma očima zapátrala mezi tmavými stíny. Kulatou tvář měla staženou soustředěním.

„... neutečeš..."

Trhavě se nadechla a pohlédla přímo na starý vykotlaný strom, z jehož středu se hlas ozval. Pomalu se sehnula, sebrala ze země silnou pokroucenou větev a obezřetně zamířila k široké průrvě ve dřevě.

Náhle z kmene vystřelily temné stíny a vztyčily se vysoko do vzduchu jako kobry číhající na svou kořist. Dívka vykřikla a vyrazila pryč. Temné provazce se jí však omotaly kolem nohou a zápěstí, až upadla, a začaly ji táhnout zpět k průrvě ve stromě.

„N-ne!" zajíkla se a zazmítala sebou v marné snaze se osvobodit. Prsty se snažila něčeho zachytit, ale dlaně jí klouzaly ve vlhkém listí. „Nech mě být!"

„NAŠE!" zaznělo jí těsně u ucha v okamžiku, kdy ji pohltila temnota a veškeré světlo zmizelo.

„Leo!"

Dívka sebou trhla a probudila se. Její hruď se prudce zvedala a zpocené pyžamo se jí lepilo na kůži.

„Sáro?" zamumlala zmateně a zaclonila si oči proti světlu, které dovnitř pronikalo otevřeným oknem spolu s teplým vánkem končícího léta.

„Jsi v pořádku?" zeptala se dívka, která seděla na okraji její postele s rukama stále položenýma na jejích ramenou. Tvář měla staženou starostmi a v temně zelených očích se jí zračily obavy.

„Jo," vydechla Lea a pomalu se posadila. Tmavě hnědé vlasy, které se jí obvykle neposlušně kroutily kolem obličeje, měla zplihlé a rozcuchané. „Promiň. Zase jsem tě vzbudila."

„To je tenhle týden už potřetí," poznamenala její sestra a položila jí dlaň na čelo. „Jsi úplně ledová."

„Nic mi není," usmála se mdle Lea.

Druhá dívka si nespokojeně shrnula až po pás dlouhé, rovné kaštanově hnědé vlasy za uši a založila si paže na prsou. Na rozdíl od svého dvojčete byla o něco vyšší a mnohem útlejší. „To vykládej někomu jinému. Od té doby, co jsem ti řekla, že mám šanci na pěstounskou péči, se nemůžeš pořádně vyspat!"

Lea se zamračila. „Tím to není," zamumlala rozmrzele, shodila nohy z postele a začala se převlékat. „Ty sny začaly mnohem dřív."

„Leo," ozvala se Sára, když si všimla sestřina výrazu. „Jestli chceš, abych zůstala, tak –"