Dcery světla a temnoty 1 - Démon stínů

Kapitola 2 - Střípky vzpomínek

Lea se ze spaní zavrtěla a křečovitě stiskla víčka. Schoulila se do klubíčka a zprudka se nadechla, jako by se jí něco zdálo. Pak ses trhnutím probudila a posadila. Nějakou dobu trvalo, než se její dech zpomalil a srdce jí přestalo divoce bít. Unaveně si promnula obličej a pohlédla na budík na nočním stolku. Byly teprve čtyři. Měla pocit, jako by vůbec nespala, třebaže večer šla do postele velice brzy.

Pak si vzpomněla na sen, který se jí zdál, a otřásla se. Těsně předtím, než se probudila, ji pronásledovaly nezřetelné stíny a snažily se ji zardousit svou přítomností. Nedokázala před nimi utéct ani se schovat. Bojovala s nimi, ale nehmotné přízraky ji obklopily a nepustily. A pak ji pocit něčí přítomnosti z toho snu vytrhl.

Lea se rozhlédla po ztemnělém pokoji a potřásla hlavou. Nikdo jiný tam nebyl. Pak se zamračila a pohlédla na vedlejší postel, která patřila Sáře. Pořád si nedokázala zvyknout na to, že vedle ní už sestra nespí.

Natáhla se po lampičce a rozsvítila. V jejím světle si všimla, že dveře pokoje jsou pootevřené. Rychle se vyštrachala zpod peřiny a chtěla je zavřít. S rukou na klice však zůstala stát. Znovu měla pocit, jako kdyby nebyla sama. Pomalu vyklouzla na chodbu a rozhlédla se.

Chvíli trvalo, než si její oči opět zvykly na tmu, ale zanedlouho byla schopná rozeznat jednotlivé tvary. Chodba však byla liduprázdná. Dívka se zamyslela a pak se po špičkách rozběhla ke schodům a dál k hlavnímu vchodu. Před vstupní halou zpomalila a obezřetně nakoukla za roh. Velké dveře byly pootevřené a mezerou dovnitř pronikalo měsíční světlo.

Lea s bušícím srdcem došla až k nim a s pocitem, že by se měla raději vrátit, je otevřela dokořán. Okamžitě se do ní opřel nápor chladného větru, který snadno pronikl jejím pyžamem a zastudil ji na kůži.

Očima propátrala vlnící se stíny venku, ale nic podezřelého neobjevila. Přesto se nemohla zbavit podezření, že ji někdo pozoruje. Už se chystala dveře zavřít a zamknout, když si všimla pohybu v rohu zahrady.

„Tak hele. Jediná, kdo se tu může toulat po nocích, jsem já," zašeptala, když si uvědomila, že se některé z mladších dětí nejspíš vydalo na noční výpravu.

S potutelným úsměvem bosky přeběhla zahradu a zády se přilepila ke staré zdi. Obezřetně se blížila k díře, kterou sama pou­žila už tolikrát, že by to ani nedokázala spočítat. Pořád čekala, kdy se před ní objeví světlo něčí baterky, ale nic nezahlédla. Prolezla otvorem a popošla dál mezi stromy. Všude však byla tma a naprosté ticho.

Muselo se mi to zdát, pomyslela si zklamaně a obrátila se, aby se vydala zpátky.

V ten okamžik však zaslechla slabé zašustění látky ve spadaném listí. Prudce se otočila a překvapeně si zastínila oči před modrým světlem, které ji oslnilo. Vyjekla bolestí, když jí cosi vrazilo do hrudi. Celým tělem jí projela ostrá křeč, jako kdyby dostala ránu elektrickým proudem.

Omámeně klesla na kolena, a než si to uvědomila, dopadla do měkkého listí. Zamrkala, aby zahnala slzy, které jí vyhrkly, a spatřila před sebou něčí siluetu.

„Kdo...?" vysoukala ze sebe s obtížemi, než ztratila vědomí.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Sára se netrpělivě zadívala na hodinky a přešlápla z nohy na nohu. Stála před budovou střední veterinární školy, kam chodila její sestra, a čekala.

„Je první den," postěžovala si potichu. „Co jim může tak dlouho trvat?"

Naštěstí se chvíli nato otevřely dveře a ven začalo vycházet ně­kolik studentů.