Můj Příběh z Povstalci /Úpravy/

15. Dřevěné dveře?

,,To chápu"

Ještě jednou se na mě podívala a usmála se na mě.

,,Prosím všechny zástupce povstalců na poradu! I tebe Teri"

Ozval se příjemně známí hlas v rozhlase.
Po usmala jsem se s domněním že to byl Ezra a zvedal se z postele. Obě jsme opustily můj "pokoj" a odebraly se do hlavní místnosti kde měla být porada.

Hera mě po doprovodu do místnosti opustila a vyrazila kupředu aby nám ...teda letcům okolo vysvětlila náš zítřejší úkol. Já si sedla co nejvíce do zadu, položila jsem hlavu na ruce a snažila se poslouchat co se Hera snaží říct.

Jen byl tu jeden problém. Skoro vůbec ničemu jsem nerozuměla a poslouchat někoho mluvit nepatřilo mezi to co jsem uměla. Vždycky jsem poslouchala sama sebe a jo....né vždycky se mi to vyplatilo.
Už mi jen problikl okamžik kdy jsem pomáhala tátovi opravovat starou leteckou loď. Pomáhala jsem mu ji znova nabarvit barvamy. Honili jsme se okolo lodi , smáli se všemu okolo a -

,,TERI! "

Otřepala jsem se, rozhlídla jsem se po místnosti a všichni na mě divně čuměli.

Teri, ozvala se znovu Hera u prostřed místnosti.

,,Co říkáš na tu misi? "

Podívala jsem se směrem ke Kananovi. Ten vypadal pořád stejně jako vždycky, jen na mě čuměl úplně stejně jako ostatní lidi v místnosti.

,,Em..."

Začala jsme se nejistě otáčet zpátky k Heře.

,,Já....em....mohla bych si to rozmyslet?"

Hera si jen povzdychla a řekla

,,Nom....dobrá, máš štěstí že ještě musíme probrat piloty a jejich strategii , takže si nech odpověď na večerní poradu"

Zhluboka jsme se nadechla a pak vydechla úlevou.

,,Tak to je pro teď vše, díky za pozornost"

Ukončila Hera jednání.

Rozeběhla jsem se k Heře jen ...se stala menší potíž. Hera se mi ztratila mezi piloty. Když se všichni rozprchly zůstala jsem u prostřed celé chodby trčet sama. Nic. Prázdno . Ticho.

Sedla jsem si na zem a snažila se uklidnit. Ani nevím proč jsem se snažila uklidnit, asi mi vadilo to ticho a samota...nebyla jsem na to dost zvyklá.

Opřela jsme se o stěnu a zavřela oči. Snažila jsem si vzpomenout co Hera říkala o misi. Ale místo toho aby jsem si vzpomněla jsem něco slyšela .... Byl to smích...veselej smích . Byl mi strašně povědomí. Otevřela jsem oči a otočila se kolem sebe. Nikde nic. Nikdo tu nebyl.

Rozhlídla jsem se pro jistotu ještě jednou. Vstala jsem a podívala jsem se na pravou stranu chodby. Znova jsem slyšela ten smích ale z druhé strany chodby. Otočila jsem se tím směrem. Viděla jsem 7 leté já v krásných šatičkách co mi táta koupil k narozeninám.

Holčička se na mě usmála a rozeběhla se chodbou. Šla jsem za ní , bylo mi divné že vidím sama sebe. Holčička utíkala čím dál tím rychleji a zasmála se každou zatáčku. Vždycky po pár uličkách lodi se zastavila a ujistila se že jdu za ní. Po 5 minutách putování chodbami, mě holčička dovedla ke dveřím...dřevěným. To mi přišlo ještě více divné.

,,Dřevěné dveře v lodi?!"

Říkala jsem si sama pro sebe.

,,Tam! Ukázala holčička na kliku"

Vystrašeně jsem se na ní podívala, vzala kliku a pomalu otevřela dveře.