Tajemný hrad

Kouzlo chrámu

Prošli skalní branou a najednou jako by je skály pohltily. Ocitli se v kruhu, uvnitř něhož bylo ohniště. Skály byly docela nízké až na jednu. Ta byla vyšší než ostatní a vedlo na ni dlouhé vytesané schodiště. "Už se těším, jak se podíváme na celé město." "Na to ani nemysli, ty schody nevypadaj zrovna spolehlivě a lana jsem zapomněl doma." John doslova táhnul Mory směrem od schodiště. "Škoda," řekla zklamaně Mory, ale její pohled upoutala skalní průrva. "Co ten průlez?" Ještě než dořekla větu, už se protahovala skrz. V tu chvíli pochopila, proč na nejvyšší skálu vedlo schodiště, bylo to schodiště pro kněží.

Druhá strana skály vypadala jako vytesaný chrám, který byl prorostlý zelení. Tu a tam ze zdi rostla nějaká bříza. Vypadalo to opravdu zajímavě. Mory by si nikdy nepomyslela, že stromy můžou růst taky jen tak, skoro jako by rostly od nikud nikam. "Kolik tajemství je tady ještě ukryto, Johne?" Vítr si pohrával s Moryinými vlasy. "Tohle místo má teda atmosféru," jako bych slyšel zpěv chorálu. John se lehce oklepal. "Máš pravdu, když zavřu oči, tak ten chorál opravdu slyším." Měla zavřené oči, zhluboka se nadechovala a poslouchala. Najednou se to ozvalo. Zpěv. Jako by tu snad zpívalo několik desítek hlasů.

Ty hlasy ji naprosto obklopily. Jejich síla ji nutila k ústupu. "Johne! Někdo tu opravdu zpívá. Slyšíš to?" Mory ustupovala zpátky. Couvala zpátky k průrvě stejně jako John. "Ne Mory, nic neslyším, jen asi je tu maličko špatný tlak, motá se mi hlava. Pojďme si na chvilku odpočinout. Myslím, že ta lavička ve stínu dubu bude ideální. Přeci jen se začíná dělat docela horko." John prolezl průrvou hned za Mory. Vedl ji za ruku směrem k jezírku. Mory s ním poslušně šla. Bylo to kousek. Usadili se vedle sebe na lavičce, sice byla polorozpadlá, ale jejich váhu unesla. Vypadalo to, že se chystá opravdu horký den. Vzduch byl teplý a těžký a to bylo stále jen ráno.