Tajemství starého města

3- Pod vodou |Michael|

Pohled Michaela

,,Hej, kámo... To není dobrý," zamumlal jsem vystrašeně s pohledem na oblohu. Byla skoro černá, mraky zatažené a začínalo pršet. ,,Musíme ihned otočit loď a vrátit se!"

,,To už stejně nestihneme," odpověděl mi Rodny a sdělil mi tím věc, kterou jsem v hloubi duše samozřejmě věděl. ,,Bouři se nevyhneme. Doplout zpět by trvalo zase tak tři hodiny, takže jsme namydlení,"

,,Tak proč ses sakra nepodíval na předpověď počasí, než jsme se vydali na loď?" vykřikl jsem. Nebyl jsem naštvaný, ale spíše nervózní, jelikož jsem se té bouře dost obával.

,,Mělo být hezky," bránil se chabě Rodny.

Zhluboka jsem se nadechl, pak  vydechl a několikrát jsem to zopakoval, abych se uklidnil. Když se tak stalo, omluvil jsem se Rodnymu. ,,Promiň. Mám nervy,"

,,To je dobrý," odpověděl. ,,Nedivím se ti, vypadá to na opravdu velkou bouřku,"

Náhle se rozpršelo. Silně a hustě. Kapky dopadaly na loď, plachtu a i na nás. V mracích se začaly objevovat blesky a začal foukat silný vítr. Nic by mi nevadilo, kromě toho větru. Vždyť rozbouří vlny! A taky, že rozbořil a dost. Loď sebou díky nim házela sem a tam a já jenom čekal na to, kdy nás to vyklopí. A taky, že se to stalo...

Loď se zhoupla prudčím pohybem a než jsem si stačil uvědomit, co se děje, byl jsem i s Rodnym ve vodě. Nic jsem neviděl, ale snažil jsem se plavat, i když jsem stále padal dolů. Nakonec se mi povedlo vyplavat na hladinu. Vykřikl jsem. Byl to napůl výkřik a napůl  Rodnyho jméno, protože jsem ho nikde neviděl a chtěl ho samozřejmě najít.
Ledové kapky deště mi dopadaly na hlavu a vlny mnou házely sem a tam. Měl jsem co dělat, abych se znovu nepotopil a měl jsem chuť opět křičet, protože až teď mi to celé došlo. Naše loď je pod hladinou. Rodny taky. A já nemám absolutně to nejmenší tušení, jak se dostanu zpátky k nám domů, nebo jak se dostanu zpátky z ocenánu! Doma na mě čeká má přítelkyně Molly, já trčím tady, můj nejlepší přítel Rodny je možná mrtvý a já možná brzy umřu taky!

Náhle jsem naproti sobě spatřil obrovskou vlnu a než jsem se nadál, spláchla mě. Začal jsem se topit, mával jsem kolem sebe rukama a pokoušel se vyplavat, ale nešlo to. Jen jsme padal a padal... Pořád dolů a dolů... Sbohem, Molly. A pak už byla jenom tma.

***

Otevřel jsem oči. Kdoví proč mě nepříjemně štípaly.
Nadechl jsem se. Okolo mě bylo šero, ale svítila jakási lampa. Ležel jsem na něčem tvrdém a nechtělo se mi vstát. Něco se dotýkalo mé levé ruky. Pak jsem si náhle začal uvědomovat, co se stalo. Byl jsem na lodi. Přišla bouře. A pak jsem jen padal a padal. Takže jakto, že nejsem mrtvý?
Vystřelil jsem do sedu a zamrkal. Pak jsem pohledem střelil ke své levé ruce a spatřil, že se dotýká jakéhosi prapodivného mořského živočicha. Něco mezi želvou a rybou.  Já jsem ve vodě?! Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kousek ode mě byly nějaké domy. Všechno by vypadalo normálně, až na tu želvu, modrou barvu kolem sebe a hlavně písečného mořského dna, na kterém sedím! Ale jakto, že dýchám? Že dýchám pod vodou?

Určitě se mi to zdá... Musí se mi to zdát. Tohle nedává absolutní smysl. Zavřel jsem oči a pak je otevřel, ale nic se nestalo. Jsem mrtvý? Jsem v kómatu? Nebo jsem se zbláznil? Měl jsem tolik otázek a nemohl najít žádné odpovědi. A pak mě napadla jedna nejdůležitější otázka. Kde je sakra Rodny?!

Vyskočil jsem na nohy a začal se rozhlížet. A pak jsem ho uviděl. Ležel na zádech poblíž těch domů a oči měl zavřené. Šel jsem k němu a pořádně s ním zatřásl. ,,Rodny, prober se," řekl jsem. Otevřel oči.

To je k této kapitole vše. Jak se vám líbila? ❤ S podpisem zuzkalist