Maybe It'll be better /CZ/

Maybe It'll be better - 2. část

Pípání přístroje. Hlasy. Divný zápach. Pomalu jsem přicházela k vědomí. Ležela jsem na posteli. V teple. Kolem byli nějací lidé. Podle hlasů tak tři. Vzdalovali se. Cvakly dveře. Ticho. Pomalu jsem otevřela oči, hned je však zase zavřela. Oslnil mě proud světla, jež se rozpínal po místnosti. Znovu jsem je pomalu otevřela. Věděla jsem, co mohu očekávat. Rozhlédla jsem se po místnosti. Bílé stěny, bílý strop, bílá podlaha, všechno bílé. Jedno okno s mřížemi, jedny dveře s koulí místo kliky a dvě postele, přičemž jsem na jedné ležela já. Obě měly dvě pásky v úrovni rukou a dvě v úrovni nohou. Podívala jsem se na svoji ruku. Byla v ní nějaká hadička, která vedla k pytlíku visícímu na stojanu. Ruka byla zároveň důkladně ovázaná obvazem. Vedle postele pípala divná krabice s běhajícími zelenými čárkami nahoru a dolů. Svraštila jsem obočí a trochu se nadzvedla. Co tady proboha dělám?! Musím vypadnout. Vytrhla jsem ze sebe všechny hadičky, včetně těch od pípající krabice, a postavila se, čímž se mi pěkně zamotala hlava. Trochu jsem se vzpamatovala, když se otevřely dveře. Stál v nich chlap v bílém plášti s deskami v ruce a za ním další dva se stejným oblečením. 

"Ale notak, slečno. Co nám to děláte? Musíte ležet a odpočívat. Abyste zase nabrala sílu. Neděláte dobře, když se procházíte..." kývl na ty dva za sebou chlap s deskami. Ti se začali přibližovat ke mně. Instinktivně jsem couvla. "...a zvláště bez kontrolujících přístrojů." To už jsem stála až u zdi. "Počkejte," zastavil ty dva. "Nás se bát nemusíte. Neublížíme vám. Nic vám tu nehrozí," usmál se. "Tak to vezmeme od začátku. Nechcete se posadit? Ne? Tak dobře," odkašlal si a pokračoval. "Asi byste chtěla vědět, kde právě jste a kdo jsem já. Jmenuji se Carl Benn a jsem vedoucí odděle..." 

"Mně je u prdele kdo jste, co děláte nebo co vedete," vyjela jsem na něj. Co to je sakra za lidi?! Nemají právo mě tady držet! 

"Slečno, chceme vám pomoct," mírnil mě. 

"Kašlu vám na vaši pomoc. Nepotřebuju ji. Nechci!" rozklepaně jsem těkala očima mezi jím a těmi dvěma stále stojícími přede mnou. "Nechte mě jít!" rozběhla jsem se směrem ke dveřím. Ti dva chlápci mě chytili ještě před tím s deskami a táhli mě zpět k posteli. Snažila jsem se jim vykroutit, mávala jsem rukama, kopala nohama. Oni byli silnější, než abych se s nimi mohla prát. Hodili mě na postel a připoutali mě těmi páskami ruce i nohy tak pevně, až jsem zakňučela bolestí. Škubala jsem se, bylo to ale marné. Ten divný chlap si sedl na druhou postel a začal zase vykládat. Klidně, jako by se nic nestalo. 

"Takže znovu. Jmenuji se Carl Benn a jsem vedoucí oddělení psychiatrické léčebny. Jste v nemocnici a já jsem váš ošetřující lékař. Jakmile vám bude lépe, převezeme vás jinam. Jste u nás třetím dnem," otočil si list v deskách. "Přivezli vás sem s podřezanými žílami. Málem jste to nepřežila, nebýt..." 

"Všechno jste zkazili." 

"Zkazili? Zachránili jsme vám život. Tedy, vděčíte za něj skupince chlapců, která vás našla. Jeden mladík za vámi poctivě každý den chodí." 

"Nikomu nevděčím. Měli jste mě nechat umřít," odvrátila jsem od něj pohled. Nehodlala jsem se s ním dál bavit. 

"Ale. Tohle neříkejte. Ještě budete ráda, že jste stále naživu," stiskl mi ruku. Chtěla jsem ucuknout, ale nemohla. 

"Myslíte si, že to při první příležitosti neudělám znovu?" opět jsem na něj upřela zrak. 

"Myslím," ihned odpověděl. "Budeme vás mít stále pod dohledem, dokud vás to nepřejde. Nějaký ten pátek si u nás pobudete," znovu se usmál. Fuj, jak odporné. "Ještě jednu věc po vás dnes budu chtít," zvedl se a znovu do mě navrtal hadičky. "A to je vaše jméno." Trhni si! Stočila jsem oči před sebe na bílou stěnu a zarputile mlčela. "Dobře, tak se mnou nemluvte," přikril mě peřinou. "Stavím se zítra," mrkl na mě a všichni odešli.