The end of everything / / Yoonseok

one

pamatuju si přesně den kdy jsem tě poznal.
byla to ta jedna z mých největší chyb v životě.
kdybych to neudělal možná by to teď bylo jinak?
miloval jsem večerní procházky okolo moře, když se jen tak koukáte na vlny, necháváte aby si lehký vítr hrál s vašemi vlasami, zaposloucháte se do šumení vln, procházíte se městem a uličkami které vypadají v temnotě noci jinak než za světla. ten pocit bezpečí..
tenhle den nebyl výjimkou. prakticky jsem utíkal sem od problému.
jo, to jsem celý já.
zbabělec.
ale tohle mě uklidňovalo a dávalo zároveň pocit jaké si naděje, že zítra to může být lepší.
i když jsem v hloubi duše věděl, že se to všechno rozpadá na kousky porcelánu.
třeba to bylo tou temnotou.
stejná jako ta, co jsem měl v srdci. pokud jsem tedy nějaké měl.
po tom všem.. všechno, co jsem kdy miloval jsem ztratil.

prostě jsem jen tak šel. už dřív jsem si všiml podivné uličky ze které se vynuly všelijaké tiché melodie písniček a celkově z toho šla taková ta dobrá atmosféra která vás tam nutila jít. vždy jsem toužil se tam aspoň podívat. ale strach mi to nejspíš nedovolil. tahle noc byla, ale jiná než ty předchozí.
dodávala mi odvahu.
chtěl jsem to nechat být a prostě to ignorovat. stačilo se jen otočit, necivět na tu uličku a jít dál.
prostě jako vždy.
ale moje nohy se rozešly přesně tam kam jsem nechtěl.

nebo chtěl?
nevím.

nedokázal jsem nic.
hlava říkala 'nechoď tam', ale moje nohy se stejně rozešli tím směrem.
teď už to bylo všechno jedno.
stál jsem tam.
hleděl na tu obrovskou budovu a užíval si tu úžasnou atmosféru.
všechen strach a obavy jako by opadly.

vždyť jde jen o blbý bar ne..?

aspoň jeden večer si můžu užít. chce to nejspíš změnu.
a té jsem se vždycky bál.
jenže nebude lepší žít právě teď a tady než se utápět v tom, co bylo dřív?
moje odpověď je více než jasná.
rozešel jsem se dovnitř.
do té záhadné budovy, která mě dělala nervóznějším každým krokem a přece jenom i vykouzlila malinký úsměv na tváři. viděl jsem totiž ty lidi.
úsměvy, dobrá nálada, jako by neměly žádné problémy, jediné, co je zajímalo je zábava.

ah, kéž bych byl stejný. je někdy špatný se odlišovat?
ne.
jen to pomalu ničí člověka zevnitř. moje duše, ale už dávno zemřela.
s ní i srdce.
zůstalo jen tělo.
je to jen taková schránka, která mě drží stále naživu.
chci umřít..
chci svobodu.

dost.

můžu si za to sám.
jdu si prostě užít.
jen se opiju a bude to fajn.

byla to obrovská chyba sednout si tam, že, Hobi? nebo náhoda?
koukal jsem tupě před sebe.
byla tam sklenička whiskey.
tak moc jsem toužil se jí dotknout.

ale věděl jsem, co se mnou naposled udělala sklenička whiskey.
byl jsem stejnej jako fotr.
alkoholik.
svůj žal jsem zapíjel whiskey.
ale nikdy pro mě nebude důležitější zkurvenej chlast než vlastní rodina.

odtrhl jsem pohled od baru a otočil se směrem k blikajícím barvám.
byl tam hlouček lidí.
tancovali.
pili.
žili.
proč jen to nedokážu já?

moje myšlenky však pohřbil hlas.

hluboký a lehce nakřáplý hlas.
otočil jsem se tím směrem.
jak mile se můj pohled setkou s tvým, můj milý, věděl jsem, že jsme zatraceně nebezpečná kombinace.
oba dva jsme sem nezapadali.
a tady začíná další chyba, Hoseoku.

začali jsme se spolu bavit.

byla to ze začátku dost trapná a divná konverzace.
ale čím víc jsem v sobě měl alkoholu tím víc jsem tě chtěl poznat.
cítil jsem, že hluboko ve mě obživlo něco, co už dávno umřelo.
a to byla touha.
touha, která tě chtěla poznat.
touha díky které jsem dřív padl na kolena.

tak proč, Hobi?