Daleko od sebe

Den, kdy jsme se seznámili / Anna

    Místnost už byla prázdná, židle na stolech, podlaha umytá, kasa spočítaná. A já tam stála a dívala jsem, jak naposledy odchází z dveří. Jak mi mizí to jediné, co jsem kdy potřebovala. Vlny jeho hnědých vlasů při chůzi občas poskočily a já se i přes všechen ten smutek musela pousmát. Vždyť jsem celou dobu věděla, že přijde ten čas, kdy odejde, daleko ode všeho, ode mne. Měla jsem měsíce na přípravu téhle noci. Ale nakonec jsem nebyla připravená ani trochu. 
„Miluji tě," zašeptala jsem tiše, protože jsem věděla, že neposlouchá.

Když jsem jej viděla u těch dveří, nemohla jsem se ubránit vzpomínce na to, kdy nimi prošel poprvé.
   Dveře vrzly a já se podívala, jaký nový zákazník přišel. Bylo to zvláštní. Když jsem ho viděla, měla jsem pocit, jakoby by byl ztělesnění všech mých ideálů, které jsem si kdy vysnila. V jeho očích se jemně mísila modrá se zelenou a do těch očí neposedně padal pramen jeho hnědé ofiny. Na rtech nevinný a trochu nervózní úsměv. Pomalu přišel k baru. 

„Ahoj, já bych tu měl dneska nastupovat do práce."
Jeho hlas byl jemný a já najednou na chvíli nevěděla, co říct. Pár sekund mi trvalo, než mi všechno docvaklo. Pak teprve jsem byla schopná se vzpamatovat.

„Jo, jasně. Vydrž chvíli."
Nechala jsem ho tam stát a odešla, abych mohla přivést moji vedoucí. Vrátila jsem se společně s Alex, které se představila a pak společně odešli. Já se musela vrátit do práce, protože ten den chodila spoustu lidí. Nezastavila jsem se, pořád jsem byla v jednom kole. Otáčela se na jednu stranu, abych přijímala objednávky a na druhou, abych připravovala kávu, jejíž vůně zaplňovala celou místnost. Zhluboka jsem se nadechla a na chvíli se zastavila. Zvuky kolem sebe jsem vypustila, slyšela jsem jen vzdálený tichý šum. Nechala jsem proudit jemnou kávovou vůni svým tělem a rozhlédla se po místnosti. Ignorovala jsem lidi sedící na židlích i sedačkách. Prohlížela jsem si fotografie na kamenných zdích, květiny stojící na dřevěných stolech. A opět jsem hluboce vydechla a tím se vrátila zpátky do reality. Šum se znovu proměnil na hluk a na židlích opět seděli zákazníci.
„Anno!"  zazněl za mnou hlas Alex.
Vracela se zpátky a pohledného nováčka vedla vedle sebe. Jeho úsměv byl ještě o něco nervóznější. A stejně mu to ani trochu neubralo na jeho dokonalosti.

„Mohla bych ti jej tady předat?"
Rozhlédla jsem se po plné kavárně, kde bylo práce tolik, že jsme to ve třech stejně nestíhali. 
„Rozhodně."
Alex se úlevně usmála, otočila se a odešla. Svoji ruku jsem napřáhla směrem k chlapci. Chytl ji a jemně potřásl.

„Ahoj, já jsem Anna," pokusila jsem se o svůj nejlepší úsměv a cítila jsem, jak mi pomalu červenají tváře. 

„David," pousmál se.
 Najednou už nebyl on ten nervózní, to moje tváře byly naprosto rudé a já vlastně ani netušila proč. Avšak na tohle nebyl čas a já jej musela zapřáhnout do práce. Pozorovala jsem jej, byl tak přirozený a sebevědomí. Všude kolem sebe rozdával úsměvy. Když jsme měli chvíli čas, povídali jsme si. Ukázalo se, že je to opravdu zajímavý člověk. Nejen, že byl chytrý, ale taky neuvěřitelně vtipný. Oční kontakt s ním, mě pokaždé donutil se začervenat. 

„Jak dlouho tu s námi plánuješ pracovat?" zajímala jsem se.
„Vlastně jen půl roku."
Na chvíli jsem se odmlčela. Bylo mi hloupé se prostě jen zeptat proč. Přemýšlela jsem, jak jinak položit takovou otázku, ale on mi sám dal odpověď.

„Půjdu studovat do Francie."

    Po tváři mi stékala slza. Ještě jednou jsem se za ním podívala. Abych jej naposledy viděla, i když jsem se musela díval, jak odchází. Ale on se přesně ve dveřích najednou zastavil. Chvíli tam stál a pak rázně a naprosto rozhodně otočil. 
„Taky tě miluji," řekl tiše a i jemu po tváři tekla slza.