Světlonoška: Ve tvém stínu [Připravuje se]

Prolog

Bloudila jsem nekonečným bludištěm z keřů a trní, které se bolestivě zarývalo do holé kůže mých ramenou a stehen. Utíkala jsem jako o život lapajíc po dechu. Znala jsem každičkou zatáčku temného labyrintu, který mě pronásledoval noc, co noc. Věděla jsem, že v jeho středu stojí kovový altán, v němž bude on. Nejasná postava muže spoutaného v černých řetězech, které se mu bolestivě zarývají do kůže, nechávajíc za sebou krvácející rány. 

Muž, jemuž jsem nikdy neviděla do obličeje, ale přesto jsem cítila, jak moc důležitý pro mě je. Srdce mi neustále opakovalo, že bez něj moje existence postrádá smysl a musím mu pomoci. Osvobodit ho z těch okovů... odvést ho do bezpečí.

„Lunaris?" ozvalo se zašeptaní plynoucí z jeho úst v momentě, kdy jsem vběhla do středu labyrintu. „Musíš odejít," vyslovil naléhavě prosbu hlasem oslabeným bolestí.

„Zachráním tě!" vykřikla jsem a se slzami, které se mi draly do očí, jsem se vrhla na řetězy se snahou přetrhnout je a vysvobodit ho z nesnesitelného vězení, ve kterém ho držely. 

Když v tom jsem ucítila ty chladné ruce, které mě uchopily kolem předloktí a bezlítostně táhly pryč.

„Ne!" zmítala jsem se v silném stisku rukou chladných jako samotná smrt a toužebně natahovala ruku k osobě, která se mi před očima nepřestávala vzdalovat, dokud úplně nezmizela v černočerné mlze.

„Sbohem, Riso," promluvil zlomeným hlasem a já tušila, že tentokrát to bylo opravdu naposledy.

Ochutnávka plánovaného příběhu,

který už asi rok odkládám. :)