Sbohem, má lásko (15+)

~1/4~

Chlapec seděl na okraji střechy vysoké budovy. Studený, noční vítr si pohrával s jeho havraními vlasy, jeho hnědé, prázdné oči se dívaly nepřítomně na město pod ním.

Zvláštní, pomyslel si, jak malé se to všechno z výšky zdá. Z domů se staly domečky, z aut autíčka a lidé, ti jsou ještě menší, než mravenci. Stačilo by je jen zašlápnout a bylo by po nich...

Zvláštní, pomyslel si podruhé, jak město v tuhle dobu žije. Člověk by řekl, že se v noci spí, ale právě v noci se ukazuje druhá stránka obyvatelstva. Ta zvrácená.

Zvláštní, pomyslel si onen chlapec potřetí, když bezděčně nohama kopal ve vzduchu, jak lehce se může člověku změnit nálada.

Světlo z půlnočních lamp i z neonových nápisů mu lehce ozařovalo tváře, na kterých se třpytily zaschlé cestičky po slzách zklamání.
Chlapec zvedl svůj zrak k obloze a zadíval se na nejjasnější hvězdu. Jak jen si svítí, říkal si, jak si jen svítí, šťastná a bezstarostná. Záviděl té hvězdě.

Před očima se mu začaly zmítat vzpomínky z celého dne. Třeba zjistí, kde udělal tu chybu...

„Měli bychom vstávat, Namjoonie," pohladil ho chlapec lehce po tváři. Za dvě hodiny měli mít zkoušku a oni ještě ani nevylezli z postele.
„Když tady je tak krásně...," zabručel Namjoon a přitáhl si černovláska za pas blíže k sobě.
„Ale, že by ti ta nová barva vlasů vlezla i na mozek?"
„Cos..cos to řekl?" probral se z nenadání Joon a začal ho lochtat.
„Nam-Namjoonie, nech toho," smál se chlapec na celé kolo a u toho se kroutil všelijak, jen aby utekl Namjoonovým nenechavým prstům. Byli jako puberťáci.
„Odvolej to," vyzdvihl se znenadání nad něj Namjoon.
„Nikdy!" smál se dál.
„Odvolej to, Seokjine," přesunul se Joon svými prsty nebezpečně blízko jeho rozkroku a sedl si na něj obkročmo.
„N-ne," vzdychl slabě a chytil Namjoona za ramena. Ten ho začal lehce líbat na jeho klíční kosti, kde mu jen nerad nezanechal žádné značky a u toho se třel o jeho rozkrok. Seokjin mu zarýval své nehty do jeho nahé kůže, mezitím co doslova drtil zuby svůj spodní ret. Namjoon moc dobře věděl, kde jsou jeho slabá místa.

Zcela jistě by to dotáhli mnohem dál, kdyby zrovna v tu chvíli někdo zaklepal na dveře.
„Namjoone? Jine? Jste už vzhůru?" slyšeli oba tlumený hlas Yoongiho. Namjoon rychle, ač neochotně vstal a šel ke dveřím.
„Neboj, za chvíli jsme tam," otevřel Yoongimu dveře a stejně tak rychle je i zavřel Yoongimu přímo před nosem.
Seokjin se začal tiše smát. „Stejně jim jednou dojde, že spíme v jedné posteli."
„Jenom spíme?" pousmál se Joon a nadzvedl jedno obočí.
„Ale notak, pššt. Jsou to jen děti."
„To bych tedy opravdu neřekl. Raději nechtěl vědět, co jsem před čtrnácti dny slyšel z Yoongiho pracovny," ušklíbl se a otevřel skříň, kde se následně snažil najít nějaké vhodné oblečení.
„Chceš pomoct?" objevil se za ním Seokjin a objal ho zezadu.
„Vlastně by to nebylo úplně na škodu.... princezno," chytil ho Namjoon za zadek a jemně mu ho zmáčkl.
Ze Seokjina vyšel slabý, neplánovaný vzdech.
„Že si nedáš pokoj," praštil Jin Joona do ramene a vytáhl ze skříně černé džíny, kterým tajně přezdíval 'Ojeďmnekalhoty', protože v něm zadek Namjoona vypadal naproto dokonale, a pak jednoduché, bílé tričko.
„Díky princezno," políbil ho Joonie lehce na tvář a začal se oblékat.
„Neříkej mi princezno. Víš, že to nemám rád."
„O důvod víc, abych ti tak říkal," mrkl na něj a poslal mu vzdušný polibek stejně, jako on posílá fanouškům. Seokjin nemohl udělat nic jiného, než nad tím zakroutit hlavou. Poté se vydal i ke své skříni, ze které si po chvíli vzal taktéž bílé tričko, o němž věděl, že v něm vynikají jeho široká ramena, a pak obyčejné, modré kalhoty.
„Sluší ti to, lásko," usmál se na něj Joon a políbil ho. Jin miloval jeho rty, ostatně jako všechno na tomto pro něj dokonalém člověku. Proto jeho polibek prodloužil a natlačil Namjoona na skříň. Ten mu automaticky položil ruce na boky.
„Takhle se nikam nedostaneme, Jinnie," usmál se Joon, čímž se ukázaly jeho ďolíčky, které společně s Jinem milovaly i všechny Namjoonovy fanynky.
„Tak jdeme," řekl a schválně nechal Namjoona jít první, aby si užil krátký pohled na jeho pozadí. Dokonale vynikalo.
Než opustil pokoj, ještě se u zrcadla naposledy ujistil, že nikde nemá žádnou značku od své lásky. Přeci jen, včerejší noc byla divoká.