Sbohem, má lásko (15+)

~4/4~

přítomnost

Namjoon spatřil Seokjina, jak sedí na okraji střechy. Byl k němu otočený zády, neměl tudíž ani ponětí, v jakém rozpoložení se právě nachází.
„Jinnie?“ přišel k němu blíž.
Seokjinova hruď se napnula. Nechápal, jak mu to mohl Namjoon udělat. Sice někde velmi hluboko věděl, že možná nenese tak velkou vinnu, ale dokud se neospravedlnil, Seokjin si myslel jen a jen to nejhorší.
„Co chceš?“ řekl chladně a stoupl si, stále otočený zády.
„Já...Jinnie, jdi prosím dál od toho kraje...“ Namjoona vyloženě děsilo, jak blízko okraje byl. Stačil byl jeden malý, chybný krok a...

Seokjin se na něj otočil a podle jeho přání odstoupil od kraje. Skočit ho ani nenapadlo.
„Jinnie-“
„Přestaň mě tak oslovovat a mluv už laskavě,“ rozkřikl se. Jeho nervy to už nevydržely. Díval se do země, zkoumaje Joonovy ponožky. Ten idiot si ani nevzal boty, pomyslel si.
„Přísahám, že jsem tě nepodvedl,“ přiblížil se k němu ještě o něco víc. Cítil Jinovu neodolatelnou vůni se směsí lehkého alkoholu.
„A to ti mám věřit? Po tom, co jsem viděl?“
„Já sám ve skutečnosti nevím, jak jsem se tam dostal. Od odchodu z baru si nic nepamatuji. Ale Hobi mi vše řekl...A nemyslím si, že by lhal.“
„Tím mi doufám nechceš naznačit, že...“ Seokjin se neopovažoval větu dokončit. „To je absurdní, Namjoone, Hobi by přeci nikdy-“
„Políbil mne. On mne, ne já jeho.“
„A on... ví?“ Seokjinovi se nedostávalo slov.
Namjoon téměř neznatelně přikývl a položil mu ruce na ramena.
„Panebože,“ zakryl si ústa Seokjin. „Jak..jak?“
„Mně se neptej, Jinnie...“
„A ty jsi tvrdil, že se do tebe zamiluje jen naprostý idiot. A vidíš, teď jsme dva,“ podotkl poněkud cynicky.

„Ale já miluju jen tebe,“ chystal se ho obejmout Namjoon, ale Jin od sebe odstrčil.
„To tě ale vůbec nemlouvá! Hlavně ses neměl tak střískat,“ zamračil se naoko.
„Promiň, Jinnie,“ tvářil se Namjoon jako provinilé koťátko. A řekněte ne koťátku!
Seokjin si povzdechl. „Odpustím ti, a víš proč?“ dal mu ruce na tvář. Mladší se mu jen mlčky díval do očí. „Protože tě taky miluju, ty moje pako,“ políbil ho. Namjoon ho objal kolem pasu a polibek prodloužil. Poté oba jen tak stáli v objetí.
„Tak počkat, ty jsi tu jen v tričku? A bez bot? Proboha, vem si aspoň můj kabát.“
„Počkej, to já se mám starat o tebe, Jinnie,“ zasmál se, ale kabát si vzal. Doslova mrznul.
„Pfff. Ty máš na starosti skupinu, ale mimo ni velím já.“
„Vážně?“ zkousl si Joon spodní ret a usmál se.
„Um, jo...“ Seokjin tál pod vlivem jeho ďolíčků.

„Já vážně nemám jedinou šanci,“ objevil se najednou za nimi Hoseok.
„Hobi,“ zvolal Namjoon.
„To je v pořádku, Namjoonie. Já to chápu.“ Nebezpečně se přibližoval ke kraji.
„Hobi...svému srdci poručit neumím. Ale můžeme to vyřešit i jinak. V klidu,“ pustil Jina a přiblížil se blíže k němu.
Seokjin jen nečinně přihlížel. Nevěděl, jak se má cítit. Nežárlil, ale ten nepopsatelný pocit na hrudi ho svazoval.
„Neumím se odmilovat,“ odmlčel se na chvíli, dívaje se na zem. „Promiň, hyung. I ty, Namjoonie. Nechtěl jsem...vám dělat problémy.“
„Hobi, Namjoon má pravdu. Musí být nějaké řešení.“
Hobi však jen záporně vrtěl hlavou. A krok co krok...
„Hobi, jdi dál od toho kraje. Spadneš...“
„A co když chci spadnout?“ Jeden krok a...
„Hobi ne!“ zakřičel Namjoon a snažil se zachytit padajícího Hoseoka. Málem však spadl s ním a jen tak tak ho vytáhl Jin.

Oba naprosto zdrceni a ochromeni, sedíc na zemi, se mlčky objímali. Starší tiše vzlykal, mezitím co Namjoon nedokázal z hlavy dostat ona poslední slova, která k němu Hoseok promluvil, než se pustil jeho ruky. Sbohem, má lásko...