Sbohem, má lásko (15+)

~2/4~

Namjoon bral schody po dvou, někdy i po třech. Střecha byla velmi vysoko. V hlavě se mu přehrávaly ty nejhorší scénáře. Nechtěl mu ublížit. Vždyť si to ani nepamatuje! Jak...jak jen k tomu mohlo dojít?

Když Namjoon se Seokjinem vešli do kuchyně, většina skupiny už byla přepravena. Chyběli jen ti nejmladší.
„Skutečně by mne zajímalo, co dělají, že chodí věčně pozdě,“ ušklíbl se Yoongi, kterému velmi nenápadně seděl Jimin na klíně.
„Slyšel jsem, jak se hádali o ovladač. Určitě hráli až do poslední minuty,“ zasmál se nervózně Hoseok. Ne, že by ho někdo bral vážně. Každý si myslel své.
„Hyung, teď mě tak napadá, slyšel jsem, jak si zakřičel Namjoonovo jméno. Co se dělo?“ obrátil se Jimin na Jina. Mezitím co Namjoon tiše rudnul, Seokjin promluvil, jako by měl odpověď předem připravenou.
„Namjoon mi shodil mou oblíbenou vázu. Mít ho za spolubydlícího je vážně výzva,“ zamračil se naoko a překřížil si ruce na prsa, aby svým slovům přidal na důvěryhodnosti.
„To věřím,“ usmál se Jimin, ale spokojen Jinovou odpovědí zrovna nebyl.
Po chvíli se z Taehyungova pokoje vynořil nepříliš upravený Taehyung a následně rozcuchaný Jungkook.
„Není pochyb, že hráli videohry,“ utrousil tiše Yoongi a naznačil Jiminovi, aby slezl z jeho klína.
„Tak kdo bude dnes řídit?“ zeptal se Namjoon s klíčky v ruce.
„Ty ne, Namjoone,“ vytrhl mu Seokjin z ruky klíčky, čímž zbytek skupiny vyprskl smíchy.

Auto samozřejmě řídil Seokjin. Ovšem neřídilo se mu úplně nejlépe - špatně se mu totiž sedělo. Nezasvěcený člověk by si toho vůbec nevšiml, ale Namjoon se při každém poposednutí Seokjina na sedadle neubránil malému pousmání.

„To není vtipné, Namjoone,“ zamračil se Seokjin na Namjoona, když bez ostatních parkovali auto.
„Nemrač se princezno, budeš mít vrásky,“ pohladil ho Namjoon s jiskřičkami v očích po tváři a vylezl z auta. Jin se zmohl jen na povzdechnutí.

V šatně se všichni přezouvali poměrně tiše. Namjoon se jen stěží ovládal, aby neustále nepokukoval po nejstarším členu skupiny, jenž seděl naproti.
Najednou Hoseok společně s Jiminem propukli v smích.
„Namjoone, ty vážně dneska nemáš svůj den,“ smál se a ukazoval na nebohého Namjoona, který si během zavazování bot roztrhl tkaničky.
„Chceš pomoct, hyung?“ zeptal se ho se smíchem Jimin.
„Ne, to je dobrý,“ povzdechl si Joon a došel si do své skříňky pro náhradní tkaničky. Nebylo to totiž poprvé, kdy se mu to povedlo.
Během toho se už všichni vypařili, v šatně zůstal už jen on a Seokjin. Namjoon se na svého hyunga podíval, ale ten mu naznačoval, ať ještě počká. Po chvíli se skutečně jeden člen ještě vrátil.
„Málem bych tu zapomněl pití,“ usmál se Jungkook. „Měli byste si pospíšit, za chvíli začínáme.“

Poté se Seokjin konečně usmál.
„Ty jsi mi nemehlo, Namjoonie,“ přešel k němu a pomohl mu navléknout novou tkaničku.
„Děkuji, princezno,“ přitáhl si ho do polibku a chytil ho za obě tváře. Seokjin si mu sedl obkročmo na klín a polibek prodloužil.
„Vážně bychom měli jít, Joonie,“ probudil se po chvíli Jin. „Mohl by sem kdokoliv přijít.“ Namjoon jen přikývl a společně se pak vydali do tělocvičny. Seokjin nemohl být blíže pravdy. Během polibku byli do sebe opravdu zabraní. Tak moc, že si nevšimli tichého zaklapnutí dveří...