Kelpie

Kelpie 2

Od útoku kelpie uplynul sotva týden, když se Seamus zase odvážil do hospody za řekou. Uvědomoval si nebezpečí číhající v hlubinách, ovšem v té hospodě se scházeli jeho přátelé, bylo tam nejlepší pivo v okolí a když se nenechá svést nějakou neznámou kráskou (jako by to snad hrozilo) nebo nenasedne na neznámého až příliš krásného koně, nic se mu nestane, ne? Kelpie přece radši naláká někoho jiného, než aby aktivně lovila. A tak vpadl do hospody, promočený deštěm, jež venku burácel, a usedl sám ke stolu. Než si stihl objednat, servírka před něj postavila sklenici whisky. Zaraženě na ni pohlédl - tady si whisky nikdy neobjednával, protože většinou byla starší než on a podle toho také stála. Servírka ale podala vysvětlení:

"Od toho pána támhle," pohodila hlavou do rohu, kde u stolu pro dva seděl sám neznámý muž, od pohledu asi o deset let mladší, než Seamus. Mokrá látka jeho lahvově zelené košile se mu lepila na kůži a zdůrazňovala tak nádherně atletickou postavu s vyrýsovaným břichem a širokými rameny částečně skrytými pod proudy taktéž mokrých černých vlasů. Zřejmě přišel z deště venku jen chvíli před Seamusem. Jeho douhou tvář zdobil plachý úsměv, zjevně věnovaný staršímu muži. Ten ho váhavě opětoval a pozvedl sklenku. Cizinec udělal totéž se svojí sklenicí plnou průzračné tekutiny a oba se napili. Seamus dál seděl u svého stolu, doufal, že se k němu připojí některý z jeho přátel, a cizímu muži se pohledem úspěšně vyhýbal. Dopil whisky (podle chuti rozhodně byla starší než on) a zvednul ruku, aby přivolal servírku. Ta k němu došla a rovnou před něj položila novou sklenku.

"Zase platí?" Ptal se zrzek vykuleně. Servírka jenom kývla a odcupitala. Seamus se znovu podíval na svého dnešního sponzora. Ten ho už pozoroval se širokým úsměvem a zopakoval gesto se svojí sklenkou. Seamus po chvilce váhání vstal a i s whisky se přesunul k jeho stolu, urputně při tom přemýšlel, co by měl říct. Jakmile se přiblížil, cizinec se urychleně posunul na lavici, aby svému novému společníkovi udělal místo. Zblízka si mohl Seamus všimnout detailů jeho tváře: Pomněnkově modré oči, úzký dlouhý nos, líce ostré, že by se o ně šlo pořezat a dokonale tvarované rty stále roztažené do milého úsměvu, který odhalil řádku dokonale bílých zubů.

"Ty dlouhý vlasy ti nezávidim," vyhrkl Seamus první blbost, co ho napadla, a poukázal na stále mokré vlasy neznámého, tvořící zas a znova mokré cestičky po jeho košili. Jeho krátké vlasy už dávno stihly uschnout a... on se znovu proklínal za své hloupé mrmlání, v momentě, kdy se ocitl vedle krásného muže. Ten se však jen znovu usmál a přisvědčil. 

"Ano, může to být vcelku otravné... Při některých příležitostech," přiznal váhavě, ale nepřestával se usmívat.

"Můžu se zeptat, proč za mě platíš?" Zmírnil Seamus trochu tón, v domnění, že je na svého společníka asi trochu rychlý. Bledé líce mírně zrůžověly, když mladší přiznal:

"Platit za... Někoho, jako ty... Je potěšení." Zdálo se, že jeho hlas se trochu zadrhává pořád. Svým způsobem to bylo roztomilé a donutilo to Seamuse se poprvé v tomto týdnu upřímně usmát.

"Dobře, ale další runda je na mě. Co piješ?"

"Jen... Vodu, abstinuji."

"Fakt? Já hádal, že jsi nalitej, když mi platíš." Černovlasý se znovu zasmál. Jeho smích byl krásně melodický a hluboký, stejně jako jeho hlas, a přinutil staršího muže na okamžik zírat na jeho rty. Probral se až v okamžiku, kdy mladší opět promluvil.

"Mimochodem... Já jsem Kel... Kenzie."

"S... Seamus," vykoktal Seamus a jeho pohled se zvedl o pár centimetrů ke Kenzieho zvláště mandlovým očím.