"Ne! To nemůžete udělat, vždyť za to nemůžu!" křičela drobnější snědá dívka na profesorku.
"Bohužel to jinak nejde, nemáme podmínky na to, ukrýt vás tu, když se to děje," vydechla postarší, elegantně vyhlížející dáma a sklopila zrak. "Anglicky umíte, není co řešit, sbohem slečno Bloomer."
Kudrnatá třináctiletá dívka otevřela oči. Už nebyla ve škole. Už týden to tak nebylo. Ležela ve velké posteli, která se nenacházela ve Francii, nýbrž v Londýně. Opravdu to tak bylo, musela se přestěhovat kvůli něčemu, za co vlastně nemohla.
Pomaličku spustila své nohy z vysoké postele a dopadla chodidly na chlupatý koberec. Šouravým krokem se vydala ke koupelně a cestou se podívala na hodinky. Bylo půl 6 a ji dnes čekal dlouhý den.
V koupelně zůstala stát před zrcadlem. Její tmavší kůže, která ani v létě nebledne, se zdála dnes být bledší než obvykle. Prsténkové tmavé vlasy plandající až po pás byly zacuchané její koutky u tolik plných rtů byly skleslé dolů. Svlékla ze sebe tričko a kraťásky na spaní a zavřela za sebou sprchový kout. Teplý proud vody nechávala stékat po štíhlém drobném těle a nechala se jemnými kapkami vody probudit.
Než se vůbec stihla obléknout po osvěžující sprše, slyšela hlas svého otce: "Victoire, máš okamžitý nástup, dneska nesmíš přijít pozdě!".
"Ano tati, hned jsem dole," křikla dívka ke dveřím a rychle na sebe hodila obyčejné bílé tílko s límečkem a černé kalhoty. Seběhla dolů, kde na ni čekal urostlejší muž s vlasy po lopatky a lehkým strništěm. Narozdíl od své dcery měl kůži o něco světlejší. Seděl u stolu a dopíjel svůj šálek s kávou. "Na lince máš svůj čaj a snídani," zamumlal pod vousy a vypadal, že něco ve své kávě usilovně hledá. Victoire si poslušně došla pro snídani a usedla naproti svému otci. "Doufám, že už máš sbaleno," zvedl ke své dceři zrak.
"Jistě," zahuhlala Victoire a kousla do svého chleba s plátky sýra.
"A že jsi neztratila lístek na vlak a dopis, který ti byl zaslán -"
"Neboj se tati, mám všechno," podívala se na tátu.
...
Než se dívka nadála, táta ji odvezl na nádraží King's Cross a hledala nástupiště 9 a 10, tak jak to v dopise stálo. Po jeho nalezení už tušila jak na to, ale neměla z toho radost. Postavila se před sloup onoho zadání a rozeběhla se se všemi svými věcmi. Nenarazila. Nemá otřes mozku. Hladce prošla stěnou a nastolil se jí pohled na nádhernou stavěnou lokomotivu, za kterou se táhlo několik vagónů.
Bylo deset minut před osmou, takže měla ještě dost času. Nechala si uložit věci do vlaku od starších studentů a nejistě vylezla po schůdkách do vlaku. Snažila se nenavazovat oční kontakt, ale zároveň hledala volné kupé. Podařilo se, zaradovala se v duchu dívka. Rychle se schovala do kouta u okna a modlila se, aby se k ní nikdo nepřidal. Bohužel tomu tak nebylo.
Vlak už se pomalu rozjížděl, když do kupé vtrhl vyšší chlapec s hnědými upravenými vlasy.
"Ahoj, ehh, promiň, nikde už není volno," vyhrkl na Victoire.
"Jo, um, v pohodě," dívala se dál z okna a doufala, že s ní nebude chtít dál mluvit. A nemluvil. Čas od času bylo v kupé slyšet šustění bonbónů, které chlapec rozbaloval a postupně jedl. Podíval se na dívku sedící naproti ní, "Dáš si taky? Jsou výborné."
"Ne, ne, díky," ani na něj nemrkla.
Zbytek cesty už probíhal bez jediného dialektu a po výstupu z vlaku se mohl Toire naskytnout pohled na velký kamenný, přesto útulně vyhlížející hrad. To bude něco mnohem jiného, narozdíl od Akademie, pomyslila si a vydala se za ostatními ke kočárům, které nikdo netáhl. Sedla si do prvního, který zahlédla, a k jejímu štěstí si k ní přisedly další 3 dívky, které byly asi o rok starší.
