"ZMIJOZEL!" zaduněl.
Zpod klobouku si Toire všimla nechápavých výrazů a od krajního stolu zářícího zelenými a stříbrnými barvami byl slyšet jásot, ale i pochybné mumlání. Sesedla ze stoličky a odložila Moudrý klobouk. Nejistě se vydala vstříc svému novému kolektivu. Posadila se na samý kraj stolu, zrakem se potulovala po dřevěném stole a vyčkávala na konec rozřazování.
"Yvonne Zirkon," vyhlásila poslední jméno na pergamenu, profesorka McGonagall.
Drobná, ale přesto sebejistě vyhlížející dívenka si sedla na stoličku a klobouk bez velkého rozmýšlení křikl "Nebelvír!" na celou Velkou síň. Stůl udatných lvů naposledy zajásal a malá blondýnka si utíkala sednout ke svému stolu.
Následně bylo v síni ticho. Muž uprostřed dlouhého učitelského stolu vstal a profesorka McGonagall naopak usedla po jeho pravici. Měl douhé skoro již vybělené vousy, splývající dolů, po fialovém hábitu. Na jeho nose se pyšnily půlměsícové brýle. "Vítám vás v Bradavicích," usmál se. "Jsem moc potěšen, že jsme se tu sešli i v hojném počtu studentů prvního ročníku. Já jsem profesor Albus Brumbál, jsem ředitelem školy," mrkl na přihlížející studenty a zvedl levou ruku se vztyčeným ukozováčkem. "Dále jsem povinnen vám oznámit, že vstup do Zapovězeného lesa je všem studentům přísně zakázán," očima se zatoulal někam k Nebelvírskému stolu. "Pokud někdo zákaz poruší, náš školník pan Filch má to povolení vám zadat školní trest," ušklíbl se a rozpřáhl své paže. "Nyní už dost řečí a pusťte se do jídla," posadil se.
Po těchto slovech se před studenty objevila velká spousta jídla. Od polívek, přes saláty, kousky kuřete, až po moučníky. Malá Zmijozelka měla hlad i přes svou velkou nervozitu. Proto si ledabyle nabrala trochu masa a brambor a pustila se do jídla. Jídlo bylo výborné, naprostá lahůdka, pomyslila si, po tom co spolkla poslední kousek brambory.
O několik chvil později dojedl i zbytek jejích spolužáků, prázdné špinavé talíře a mísy zmizely a studenti začali pomalu vstávat od stolu. V tu chvíli se k ní přiřítil chlapec, který byl o něco vyšší než ona. Měl dlouhé prsty, jasné kaštanové oči, šibalský úsměv a černé rovné vlasy.
"Ahoj, já jsem Alexander Gondor, ale říká se mi spíš Alex," natáhl k ní ruku a dívenka jí nejistě potřásla. "Ty jsi ta nová třeťačka, že? Viktorie?"
"Ne, Victoire. Victoire Bloomer," vyhrkla ze sebe spěšnou opravu svého jména.
"Aha, nevadí," mávl nad tím rukou. "Pojď, ukážu ti Zmijozelskou místnost a holčičí ložnice. Ani nečekal na odpověď, chytnul ji za zápěstí a táhnul ji ven z Velké síně. Když prošli dveřmi, pustil ji a v tichosti šli chodbou ke schodišti. Jakmile Toire zahlédla pohybující se schodiště, zůstala stát s vykulenýma očima. "T-to m-musím až n-nahoru?" zakoktala.
Alex se na ni pousmál, "Ale co tě nemá. My máme společenskou místnost ve sklepení." Navedl ji na právě umístěné schody, které mířily dolů. Jakmile se dostali do sklepení, vydali se chodbou kolem učebny lektvarů a kabinetu profesora Severuse Snapea. Victoire se na Alexe tázavě podívala. "To je kabinet našeho kolejního ředitele. Mohla sis ho všimnout, seděl vedle McGongall. Má dlouhé černé vlasy, bledý obličej, hákovitý nos a černý dlouhý hábit."
"Aha," odpověděla kudrnatá dívka stroze.
Najednou se Alex zastavil. "Vstupní zeď, na první pohled není vůbec rozeznatelná od okolních zdí, prostě kamenná zeď, jako každá jiná, kterých je sklepení plné," zašeptal tajemně. "Ale zde se naše místnost nachází, jenže se ti zobrazí jen za vyřknutí správného hesla, které se mění jednou za 14 dní, takže budeš muset sledovat nástěnku uvnitř," dokončil svůj monolog.
Victoire povytáhla obočí a sledovala zeď, "A to heslo zní?"
Alex propaloval zeď pohledem, "Hadova pomsta."
A skutečně, zeď jen mrknutím oka, vytvořila ve výši loktů malých Zmijozelů, stříbrnou kliku ve tvaru hada. Černovlasý mladík za kliku vzal a otevřel. Victoire se naskytl skoro až dechberoucí pohled. Společenská místnost byla kamenná, sladěná do zeleno-stříbrných barev. Na konci místnosti v krbu plápolal oheň a kolem něj byla kamenně šedá křesla a pohovky, na kterých vysedávala pár starších studentů a vyprávěli si zážitky z prázdnin. Z oken bylo vidět do hlubin Černého jezera, které dovnitř propouštělo skrovné paprsky nazelenalého denního světla. Mezi okny stáli dvě knihovny z tmavého ebenového dřeva. Na každé straně od krbu byly další dveře. "Páni," vydechla dívka v úžasu. Začínalo se jí tady líbit.
Alex se usmál, "Věděl jsem, že se ti tu bude líbit," zahlaholil. "Napravo od krbu jsou dveře vedoucí do dívčích ložnic. Kufry už tam budeš mít a spolužačky tuším, jen dvě."
"Dobře, díky," pousmála se Toire.
"Tak zatím ahoj a dobrou noc," zamával chlapec a vydal se do svých ložnic. Kudrnatá Zmijozelka si to ani neuvědomila; on už je vlastně večer a ona se chystá strávit svou první noc v Bradavicích. Nejistě se vydala do ložnic. Jakmile vstoupila, pootevřela ústa. Dívčí Zmijozelské ložnice vypadaly i přes svou eleganci a majestátnost, velice útulně. Tři postele, ze kterých klesala zeleno-stříbrná nebesa. U každé postele noční stolek, u kterého dívka našla svůj kufr a z druhé strany postele našla svůj hábit, kravatu a odznáček v kolejních barvách. U své postele měla i okno, skrze které mohla pozorovat život v jezeře.
Mezitím se další dveře otevřely. Byly to dveře do koupelny, ze kterých vylezla blonďatá čarodějka s ofinou a při pohledu na Toire pozvedla obočí. "Ty jsi ta nová, viď? Co přišla z Krásnohůlek," mezitím co Toire přikývla, blondýnka si vysušila vlasy zeleným ručníkem a docupitala k ní. "Já jsem Narcissa, Narcissa Black."
"Victoire Bloomer," zamumlal svoje jméno a dala se do vybalování.
"Zajímavé jméno, francouzské?" vyptávala se Narcissa.
"Umm, ano. Maminka byla francouzska."
"A proč jsi vlastně odešla z Krásnohůlek?" ptala se dál.
Victoire se narovnala, ale několik pramenů kudrnatých vlasů jí stejně spadlo do obličeje. Nemůže to přece říct první osobě, která se jí na to zeptá. Sama se s tím ještě pořádně nesrovnala. "P-protože jsme se museli přestěhovat," zalhala. "Neměla tu být ještě jedna holka?" rychle změnila téma, protože jí to i docela zajímalo.
"Jo, Kayla. Nevím kde vězí," rozhlédla se po místnosti Cissa. "Mimochodem, tam je tedy koupelna a támhleta skříň je volná. Jen si z ní Kayla musí vyklidit nějaký věci. Jen co to dořekla, vlítla do ložnice malá dívka s krátkými rezavými vlasy. "Rodiče mi poštou ještě posílali jednu učebnici, kterou jsem zapomněla," hodila ji na postel a podívala se na nováčka. "Čau, jsem Kayla Cameron, tu skříň ti vyklidím ráno, teď se mi do toho nechce." A s těmi slovy se stihla převléknout a zatáhnout závěs své postele.
Narcissa si mezitím taky už zalezla do postele a Victoire si s povzdechnutím opět zavřela kufr a připravila si věci na zítra. Lehla si do postele, která byla úžasně měkká a zavřela oči. Zatím to bylo všechno lepší než čekala.
► Druhá kapitolka je na světě! Vím, že je to ještě taková nudná seznamovačka, ale doufám, že neztratím nit a všechno se pomalu rozjede. ◄
