Strážci nekonečna

Tichá planina

Všechno ztichlo. Hýbala se jen stébla trávy, se kterými si pohrával jemný větřík. Jediné co se na obrovské travnaté ploše hýbalo byl malý bílý králíček, který si probíjel cestu vysokou trávou. A jelikož tu nic jiného není a tudíž nemáme nic jiného na práci budeme ho sledovat.

Bílá koule chlupů radostně hopkala zářivě zelenou trávou tak rychle že se to zdálo nemožné. Za nedlouho se na obzoru objevil zvláštní obrys nějakého velkého objektu. Vypadalo to jako několika patrová "bublinová" budova.

Každé patro jako by vyselo samo ve vzduchu a ke zbytku budovy ho pojilo jen úzké schodiště. Bylo dobře vidět, protože stěny které ho obepínaly byly ze skla. Zbytek budovy byl vyroben ze zvláštního bílého materiálu. Budova měla dohromady pět pater.

No a jelikož mi se chceme zastavit a zjistit co je to za objekt, necháme našeho chlupatého kamaráda hopkat tam kam hopkat chce, ať už je to kdekoliv.

My se půjdeme podívat dovnitř do bílé zářivé věci. Uvnitř to bylo stejně zbarvené jako venku. Bílé. Všechno bílé. Ocitli jsme se v prostorném obývacím pokoji s vekou televizí, pohovkou a dvěma křesly. Samozřejmě všechno bílé.

Ani zde nikdo nebyl. Vystoupali jsme po schodech nahoru a vešli jsme do velké kuchyně laděné do bílé. To je ale šokující... No tedy až na mísu plnou zelených jablek, která stála na stole.

No ale to nás nezajímá, protože tu máme zajímavější úkaz. Ve výklenku u okna seděl hnědovlasý zhruba šestnáctiletý chlapec, pohodlně zabořený v polštářích a díval se z okna. Měl na sobě bílé džíny a zářivě oranžové triko, které v moři bílé neuvěřitelně zářilo.

Znuděně se díval někam do dálky a při tom poklepával prsty na tlusté sklo. Po chvilce sezení a čučení se zřejmě rozhodl jít dělat něco záživnějšího. Zvedl se a zamířil po schodech do dalšího patra.

My jakožto velice zvědaví návštěvníci jsme samozřejmě šli za ním. Chlapcovy bosé nohy nenadělaly skoro žádný hluk a tak tu stále bylo ohlušující ticho, které ale najednou prořízlo hlasité zasmání ze dveří které hnědovlásek právě minul.

Zamračil se a sešel o pár schodů níž. Podíval se na zavřené kupodivu bílé dveře, na kterých bylo napsáno velkými modrými písmeny: NEVSTUPOVAT POKUD NENESETE JÍDLO!!! Hnědovlásek se usmál, nedbal upozornění a vzal za kliku. Otevřel dveře a nám se naskytl pohled na pokoj laděný do modro černé. Byl poměrně prostorný s velkým oknem a prosklenými dveřmi vedoucími na balkón s krytou vířivkou. Naproti oknu v rohu vpravo ode dveří byla velká černá postel s povlečením barvy noční oblohy. Naproti ní, tudíž po levé straně dveří se nacházel černý stůl s na pohled pohodlnou modrou židlí. Vedle něj byla velká černá skříň a vedle té byla ve stojanu postavená tmavě modrá kytara. Stěny byly laděny do světlejšího odstínu modré a všechno podtrhoval velký černý klavír vedle postele.

No a na posteli seděla černovlasá rozesmátá dívka a zrovna házela jedním z polštářů po zrzkovi uvelebeném v sedacím pytli. Taky modrém.

,,Co děláte?" zeptal se hnědovlásek a posadil se na postel vedle černovlásky.

,,Povídáme si." odpověděl zrzek a zasmál se když po něm černovláska hodila vraždící pohled.

,,Tady Jay se nudí a tak se rozhodl že mě bude otravovat." řekla černovláska a podívala se na nově příchozího.

,,To zní dobře. Můžu se přidat?" zašklebil se hnědovlásek a Jay se zasmál.

,,Jasně jestli tě Aziry nevyhodí z okna tak můžeš." odpověděl mu.

,,Snažím se ji přesvědčit aby napsala nějakou písničku o mě." vysvětlil a Aziry se zamračila ještě víc.

,,A co já?" zatvářil se ublíženě oranžovotrikáč a udělal smutný obličej.

,,No o TOBĚ už vůbec ne." zhrozila se Aziry a hnědovlásek se zatvářil ublíženě.

,,Hej! To bolelo." ohradil se a Jay se zasmál.

,,Neboj se Kayi, však mi ji přesvědčíme." mrkl na něj a Azi protočila oči.

,,Jo jasně... to leda tak až se odsud dostaneme." zabručela a vstala.

,,Jdu si udělat něco k jídlu. Chcete taky?" zeptala se a přejela je pohledem.

,,Jasně. Díky." odpověděl Jay a Kay přikývl.