Strážci nekonečna

Problém ve škole

Ahoj, já jsem Elizabeth, ale přátelé mi říkají Lil nebo Lizzie. Žiju na Floridě mámou. Jenom s mámou. Tátu neznám. Jediné co mi máma řekla je to že jí táta hodně ublížil. Jinak žiju normálně. Mám přátele pro které bych udělala cokoliv, školu kterou nenávidím, a nepřátele které nejradši ignoruju. Jediné co je na mě odlišné je to že mám černé oči.

Moje nejlepší kamarádka Natali žije v sirotčinci. Podle některých je to děsivý. Ale to co mě mají rádi si na to zvykli.

Dojdu před školu a očima vyhledám Nat. Stojí uprostřed dvoru a kouká do mobilu. Rozejdu se k ní. Cestou ne mě, ale někdo zavolá.

,,Hej Greenová." Otočím se. Dylan Hooper. Nejhorší kluk na zemi. Nesnáším ho.
,,Co chceš Hoopere?" Zeptám se lehce naštvaně. Nejen že je pondělí ještě na mě mluví to individuum.

,,Co by jsi dělala kdyby se něco stalo tvojí matce a ty jsi věděla kdo je za to odpovědný?" Zeptal se. To snad ne... Najednou ucítím na ramenou něčí ruce.

,,Nevím co by udělala ona, ale každopádně já bych ho brutálně zmlátila, shodila ze schodů nabarvila mu vlasy na brčálově zelenou a zlámala mu všechny kosti v těle." Uslyšela jsem hlas své nejlepší kamarádky. Otočila jsem se na ni. Nat se nevinně usmívala.

Rozesmála jsem se, nad vyděšeným výrazem Hoopera. On si je povýšeně odfrkl a pak odešel s celou svojí partou. Otočila jsem se na Nat, a objala jí. Byla o trochu vyšší než já. Šly jsme do školy, a rovnou ke skříňkám.

Nat se bohužel musela odpojit, a tak jsem u své skříňky popadla svoje věci. A spěchala do třídy, najednou jsem zakopla, a rozplácla jsem se na zem jak široká tak dlouhá. Celou chodbou se ozval smích. Koukla jsem se na toho kdo mi nastavil nohu. Hooper, jak jinak že? Postavila jsem se a stoupla si přímo před něj.

,,Ještě jednou mi uděláš něco takového. A já ti zlomím nos. A nebude to nic příjemného." Usmála jsem se na něj. Tímhle chováním byl očividně zaskočený, a nic neříkal, ale pak se vzpamatoval.

,,A co já s tím řekneš to tatínkovy? O promiň já zapomněl tvůj otec tě už od narození nesnášel a tak radši utekl než, aby s tebou musel trávit čas." To hle mi vehnalo slzy do očí, okamžitě jsem je, ale zahnala a pomalu se na něj otočila. Chtěla jsem něco říct, ale on pokračoval.

,,A nebo tvoje matka byla jen obyčejná děvka která se nechala zbouchnout od prvního chlapa co jí vlezl do postele.?" To už na mě bylo moc. Šla jsem k němu co nejrychleji to šlo, a když jsem k němu došla tak jsem mu jednou vrazila.

,,Nikdy," řekla jsem. ,,nikdy, se nikdo nebude navážet do mých rodičů." Řekla jsem naprosto vážně a odkráčela do třídy, sotva jsem svou urozenou sedinku posadila na židli, tak se z rozhlasu ozval hlas našeho ředitele.

,,Elizabeth Greenová, ať se okamžitě dostaví do ředitelny. Opakuji. Ať se slečna Greenová dostaví do ředitelny. Povzdechla jsem si a znovu se postavila. 

,,Já mu ukážu zač je toho loket. Řekla jsem a vyšla ze třídy vstříc ředitelně.

Když jsem tam došla tak zazvonilo. Oklepala jsem se začala se mile usmívat a jemně zaklepala na dveře.

,,Dále." Ozvalo se zevnitř. A já vstoupila Ředitel odtrhl zrak od práce a podíval se na mě.

,,Á slečna Greenová." Řekl a pokynul mi ke křeslu u jeho stolu. Došla jsem tam a sedla si. To křeslo bylo pohodlné.

,,Slečno prý jste uhodila pana Hoopera. Je to pravda?" Zeptal se a já jen přikývla. Chtěla jsem říct něco na svou obhajobu, ale pan ředitel mi to nedovolil.

,,Přiznáváte tedy, že jste způsobila úmyslně újmu na zdraví a to velice nehezkým způsobem?"

,,Ano, ale on nadával mým rodičům. Říkal že mě můj otec buď neměl rád, anebo že mama byla, omluvte to slovo, děvka." Řekla jsem a podívala jsem se na ředitele. On se na mě chvíli díval a pak pokýval hlavou.

,,No dobrá tentokrát vám to projde slečno, ale jen díky tomu že jinak nemáte žádný jiný záznam. A teď už běžte na vyučování." Poděkovala jsem a šla zpátky na hodinu.

Čau tohle je první kapitolka tohohle příběhu. Doufám že jste si ji užily. Každopádně, tahle kapitola je kratší než by měla být, takže sorry, ale já nevím co napsat.