Kapky deště narážely do okenních tabulek v neúnavném tempu stejně jako předešlý den. Nikomu to v danou chvíli nemohlo vadit víc než Charlotte. Nervózně se ošívala a neustále poposedávala na židli jakoby budova, ve které se právě nacházela, měla každou chvíli vybouchnout.
Nesnášela nemocnice.
Chtěla odsud co nejrychleji vypadnout což jí však neumožňovaly dvě věci. Ta první byla, že tady pracovala její matka a téměř každý den za ní chodila po škole, aby jí donesla oběd nebo večeři. Ta druhá se zdála být ovšem více komplikovaná.
Ruka, do které dneska schytala ránu, nepříjemně pulzovala bolestí a Charlotte potřebovala, aby to přestalo.
Ruku potřebovala mít do zítřejšího odpoledne v pořádku kvůli zkoušce ve školní kapele a kvůli nedostatku členů si nemohla dovolit být nepřítomna.
Jenže tady nastává problém. Jak tohle nepěkné zranění vysvětlit své hysterické matce. Pravda, Charlotte nikdy neměla houf kamarádů ani nechodila na středoškolské večírky, spíš se snažila být neviditelná. A to se jí do dnešní přestávky na oběd dařilo.
Jenže její matka na to měla svůj názor. Neustále se s Charlotte pokoušela navazovat konverzace o šikaně a dalších takových věcech. Měla o ni strach a nechtěla, aby její milovaná dcera byla vystavena psychické či fyzické újmě na zdraví.
A tady nastal Charlottin hlavní problém. Jak jí vysvětlí, kde přišla k obrovské modřině na levé paži? Už teď věděla, co nastane, když ji požádá o nějaké prášky nebo mastičku, které by její bolest utlumily.
,,Jak jsi k tomu přišla?!" ,,To ti udělali spolužáci?!" ,,Charlotte, jestli tu jde o šikanu tak mi to pověz." Bla, bla, bla. Milovala svou matku nadevše jenže v tomhle ji neskutečně vytáčela.
V sesterně, kde čekala to nepříjemně zavánělo dezinfekcí a kávou. Byla tu sama, a tak si snad po sté prohlížela kalendář, který ležel přímo před ní na stole.
Seděla tu tak dlouho, že už jeho první stranu znala téměř nazpaměť: Pondělí 30.9.-14.00 -Tommy Slanders – sundávání sádry, Úterý 1.10.- paní Havenová- obstřik pravého lokte (odloženo na desátou hodinu ranní)...
Z opětovného čtení oné stránky ji vyrušilo otevření dveří a následné štěbetání její matky. ,,Že prý by chtěla víc pudinku ke svačině, však já jí dám..Jé, Charlotte! Ahoj zlato." Jala se ji obejmout a následně se posadila naproti ní do křesla její kolegyně. Charlotte pohledem sjela svoji matku odshora dolů.
Blonďaté vlasy stažené v rozčepýřeném drdolu a laciná rozmazaná maskara z drogérie, která se nacházela hned vedle jejich bytu, vypadala na její matce vždy neuvěřitelně elegantně (ovšem Charlotte jí několikrát vysloveně zakázala, aby tam chodila nakupovat, protože je to jako by rovnou zabila několik nevinných myší).
Pak si všimla i jmenovky, která byla lehce nakřivo a jako vždy jí její matka měla připnutou na levé straně hrudníku ( „Z tohohle úhlu vypadá připnutá líp, nemyslíš?"). Joyce Reynolds, zdravotní asistent - stálo na ní.
Ano správně, Charlottina matka byla svobodná a její otec se potuloval bůhví kde po světě. Charlotte po něm zůstalo jen příjmení a pár cédéček Muddyho Waterse.
,,Jaký si měla den, mami?" Optala se a posunula k ní blíž misku s těstovinami, které doma uvařila spolu se sýrovou omáčkou. Joyce jí poděkovala a misku uložila do ledničky za sebou.
,,Šlo to, jeden pacient se zhoršil a paní Dursleyová si opět stěžovala na nedostatek pudinku ke svačině, však to znáš. A co ty? Stalo se dneska něco zajímavého?" Charlotte se pousmála. Paní Dursleyová byla neustále se mračící dáma, která byla bohužel upoutaná na lůžko a její máma se o ní starala bezmála pět let. Nikdy ji neměla v oblibě.
,,Jen pár testů a spoustu úkolů navíc, takže taky nic nového." Opět se ošila a snažila se bolestivě nezamručet, když se opět ozvala její zranění.
,,Co přátelé?" Mrkla na ni Joyce a Charlotte jen protočila očima. ,,Žádní nejsou mami a ani nepřátelé." Zabručela otráveně a její matka si povzdechla. ,,Měla by sis nějaké najít zlato, nemůžeš strávit zbytek střední sama." Naléhala na ni, ale Charlotte ji opět neposlouchala. Nevadila jí samota. Měla ji ráda.
,,Jo, jasně." Povzdechla si a vyhlédla ven z okna. Všimla si, že přestalo pršet což znamenalo, že by měla co nejdřív vyrazit, aby ji déšť nezastihl opět při cestě domů. Což taky znamenalo, že si se svou prosbou bude muset pospíšit.
,,Ehm, mami, poslyš mám takovou menší prosbu." Stočila k ní zpátky svůj pohled a tak Joyce vytrhla z jejího monologu o tom, jak by si měla Charlotte najít alespoň jednoho člověka, se kterým by trávila volný čas. Joyce nadzvedla obočí a pobídla Charlotte, aby se ptala.
Ta se už už nadechovala s cílem povědět své matce o obědovém incidentu, když z ní vyklouzlo něco co lehce překvapilo i Joyce.
,,Mohla bys zítra koupit kakao? Už zase došlo."
