Byla to hloupost. Neuvěřitelná hloupost. Měla o tom své matce říct. Kdyby to udělala, netrpěla by teď bolestí a poklidně by si užívala svůj drahocenný spánek.
Charlotte pohledem zabloudila ke svému budíku a s hrůzou zjistila, že už jsou dvě hodiny ráno.
Zoufale si povzdechla a rozsvítila lampičku vedle postele. Neochotně vylezla ze zahřátých peřin a ze zásuvky vytáhla svůj blok, do kterého skládala, nebo se alespoň snažila skládat, písničky.
V hlavě jí zrovna hrála melodie Pale Blue Eyes od The Velvet Underground. Nemohla si pomoct, ale neustále se vracela k dnešnímu incidentu (tedy promiňte, už včerejšímu).
,,To bylo legendární!" Vyjekla osoba stále se válející na podlaze. Houfy lidí kolem se začaly rozpouštět a Charlotte měla konečně volný průchod.
To by ji však nesměl zastavit onen hlas. ,,Hej ty!" Sice nevěděla, jestli to bylo na ni, ale něco jí říkalo, aby se otočila.¨
Její obličej právě zkoumaly dvě modré oči. Mickey zrovna zvedala svoji kamarádku ze země, ale to jí nebránilo v očím kontaktu se Charlotte.
,,Byla to rána." Charlotte se zřejmě zatvářila nechápavě ovšem v tu chvíli si to neuvědomila, byla těma očima prostě uchvácena.
,,Tvoje ruka, viděla jsem jak do tebe tady Keith narazila. Jsi v pohodě?" Optala se černovláska, a přitom se ušklíbla, když jí Keithlyn škádlivě štípla do tváře. Odehnala jí rukou a nepřestávala na Charlotte zírat.
,,Ehm jo, myslím." Vykoktala ze sebe a pevněji stiskla v ruce své knihy. ,,Fajn." Ušklíbla se opět Mickey, popadla svého spolupachatele pod paží a společně ji obešly za hlasitého smíchu a překrucování toho, co se právě stalo.
,,Jela jsem snad rychlostí světla! Byla to bomba!" To bylo poslední, co Charlotte zaslechla. Poté ji ze zamyšlení vytrhl zvonek oznamující konec obědové přestávky.
Ještě jednou se za nimi ohlédla, ale už byly pryč.
Jenže ten zvláštní pocit přetrvával. To, jak se na ni dívala. Starala se, jestli se jí něco nestalo. Charlotte si to nechtěla přiznat, ale v jejím břiše se právě vydalo pár motýlků na procházku.
--------------------------------------------
Z neprospané noci, kdy si Charlotte zapisovala nesmyslné melodie ji začínala bolet hlava a nepomohla tomu ani druhá káva, kterou si, ač nerada, koupila ve školním automatu.
Bodavé bolesti ve spáncích to nepomohlo a ona jen zbytečně utratila padesát centů za odporně chutnající hnědou břečku.
Zbývala už jen poslední vyučovací hodina a pak se konečně dočká zkoušky. Teda, ne že by se na ni po včerejšku bůhví, jak těšila, ale bylo to alespoň nějaké zpestření už tak neuvěřitelně fádního dne.
Vyčerpaně se opřela zády o svou skříňku, jejíž hořčicově žlutá barva už byla na mnoha místech oprýskaná a sloupaná.
Dovolila si zavřít oči alespoň na posledních pár minut přestávky a vypnula. Z hlavy vypudila všechny otravné zvuky kolem sebe a snažila se nemyslet na nic, jen chviličku.
V černočerné tmě, ve které se právě nacházela se však před ní vynořily ty oči. Už zase si je vybavila. Jak se na ni včera dívaly.
V jejich vybledlé modři se odrážely paprsky slunce pronikající skrz okno a vytvářely tak dokonalý kontrast. Linger on, your pale blue eyes.
S trhnutím oči zase otevřela a párkrát zamrkala. Někdo na ni mluvil. Než zaostřila dokázala rozpoznat, kdo to byl. Podvědomě si povzdechla.
,,Tak co?" Optala se blonďatá vichřice stojící před ní. Keithlyn.
,,Promiň, cože?" Opáčila Charlotte nechápavě a trochu se od ní odtáhla, zdálo se, že stojí moc blízko. Osoba naproti ní si otráveně povzdechla a pak se ušklíbla.
,,Člověk by řekl, že seš chytrá, když jsi pořád zalezlá v knížkách. Ptala jsem se tě, jestli bys nechtěla přijít na náš zítřejší večírek, jako bolestný za tu ruku." Prstem lehce dloubla do Charlottina zranění a ta sebou cukla.
Počkat, cože to právě řekla? Večírek? Náš Večírek?
,,Náš?" Keithlyn přikývla a poupravila si baret karmínové barvy, který jí třímal na blonďaté hřívě spletené do copu.
,,Budou tam lidi ze školy i lidi z vedlejšího města, tak co na to říkáš?" Nadějně pozvedla obočí a Charlotte si nevědomky skousla ret.
Dokázala odpovědět na sebetěžší otázku v jakémkoli předmětu, ale tohle byl pro asociálního člověka, jako Charlotte, neuvěřitelný oříšek. ,,J-já nevím." Povzdechla si a uhnula pohledem. Keithlyn na ni nepříjemně zírala a Charlotte to začalo vadit.
,,Hele, můj nápad to nebyl a už teď s tebou mluvím dýl, než by mi bylo normálně milý," Rozhodila rukama až jí náramky na pravém zápěstí zacinkaly.
,,Každopádně jsi zvaná, tady je adresa." Najednou Charlotte držela v ruce malý papírek a po Keithlyn zůstal jen závan vzduchu, který voněl jako citróny.
Charlotte se zarazila a nepřítomně zmuchlala papírek v ruce. Keithlyn říkala, že její nápad to nebyl, tak čí teda?
