The boy behind window

5

Jintro je naprosto dokonalý I cannot even 

Myslím že jsem oficiálně umřela...Proč já blbá o ty lístky nebojovala když jsem mohlaXd no nic, doufám že ještě není všem dnům konec a já uvidím ještě lepší éru než LY...

Jimin

o týden později

Blížil jsem se ke vchodu do školy. Na rozdíl od včerejška bylo dneska celkem zima, každý koho jsem potkal vypadal touhle změnou celkem podrážděný. Já ale musím uznat, že mám rád takové počasí obzvlášť v den jako je tento. Ve sluchátkách mi hrála jedna z mých oblíbených skladeb a já si myslel, že mi dnešek nemůže nic zkazit.

No, docela jsem se přepočítal.

Vyběhl jsem schody ke vchodu do budovy a upravil si tašku na rameni. Chtěl jsem si ještě poslechnout poslední chvíle písně, když v tom mi někdo zaklepal na rameno.

Překvapeně jsem se na dotyčného otočil a nemohl to být nikdo jiný, než Taehyung. Celkem otráveně jsem si vytáhl jedno sluchátko a věnoval mu ne příliš vřelý úsměv.

,, Ahoj Chime...uh, už je to nějaká doma co jsme spolu-no-nemluvili" dostal ze sebe a loktem se opřel o zeď za ním. Bylo mi hned jasný, že mluvením nemyslel mluvení. Vlastně pokaždý, když spolu trávíme čas tak nemluvíme.

On není přímo typ, se kterým by se dalo vést rozumnou konverzaci. Přirovnal bych ho spíš k tělesnému typu člověka co nechává všechno myšlení místo mozku na svým-

,, Halo, slyšels na co jsem se tě ptal?" řekl a zamával mi rukou před obličejem. O krok jsem ustoupil ,, Jo, slyšel jsem tě. Akorát mi nepřijde, že spolu kdo ví jak mluvíme tak nechápu že ti to  chybí" řekl jsem a nevinně se zatvářil. Tae se zašklebil a přišel o něco blíž.,, Ty moc dobře víš co jsem tím myslel,"  jeho ruka už nebyla na zdi, ale okolo mého pasu. Začal si mě přitahovat k sobě, ale já ho zastavil prstem na jeho měkkých rtech. ,, Dneska u mě v osm hodin, platí?" zamrkal jsem a pozoroval jak se usmál. ,, Tak fajn, měj se Chime," mrkl na mě a když jsem se otočil a počkal až projde skupinka lidí co čekali přede mnou, ucítil jsem jak mě ostře plácl přes zadek. 

                                                                                              ... 

Celý den proběhl celkem v klidu. S nákupem v jedné ruce a deskami a taškou v druhé jsem si to mířil k bytu. Celkem mě zamrzelo, že jsem si doma nechal kolo a místo toho tady teď trpím. Na přechodu mi padla červená a já s povzdechem položil tašky na chodník. Pozoroval jsem ulici kolem a čekal. Vedle mě se někdo postavil a ve chvíli kdy přešlápl, shodil tašku z nákupem

,, Hele!"

,, Omlouvám se, n-nevšimnul jse- Jimine?"

Byl to přesně týden. Týden ode dne, kdy jsem ho dokázal vyděsit, rozplakat a naštvat během jednoho dne. ,, Dlouho jsem tě neviděl, jak se máš?" přešel jsem jeho překvapený obličej a zadíval se do jeho obličeje. ,, šlo to" zamumlal a odvrátil ode mě pohled. Poznal jsem, že je na mě stále naštvaný a vůbec jsem se mu nedivil. ,, Poslyš, mrzí mě co se stalo před týdnem a tak-" začal jsem ale on mě hned přerušil,, Nemá tě co mrzet. Prostě to nech být." řekl opět chladně a rozešel se. 

Nedokázal jsem pohnut ani jediným svalem. Věděl jsem, že musím jít za ním ale nějak jsem se k tomu nedokázal sám přimět. Sehnul jsem se a začal sbírat rozsypané ovoce.

,, Někdy prostě nedopadne všechno dobře" zahuhlal jsem si sám pro sebe a rozešel se na druhou stranu ulice. 

Taková kapitola celkem o ničem :D, ale to je ostatně celý příběh. Zkusila jsem jiný druh psaní, protože jsem si celý příběh z nudy přečetla a upřímně se zhrozila :d. Když si najdu čas, tak všechny kapitoly přepíšu xdd mějte prosím nervy s mým otřesným stylem a napište mi, co si zatím o příběhu myslíte .