Teď nebo nikdy.

Kapitola 1. - Odlet

„Zuzi, měli bychom vyrazit. Do Prahy je to odsud celkem daleko a táta už bude nervózní." S těmito slovy mě probudila máma druhého května. Věděla jsem co mě čeká... Trávení tří týdnů v Rusku, sledováním hokeje. Sledováním bandy upocených chlapů, kteří se honí za kusem gumy. Všichni stejně víme, že se s žádným cenným kovem nevrátíme, tak proč tam vůbec jezdit?
Oblékla jsem na sebe tepláky, bílé basic triko GAP a šedou Adidas mikinu bez kapuce, strčila si do uší sluchátka, hodila si na záda batoh, popadla kufr a seběhla schody. Dole už jsem jen skočila do svých UBček a dobíhala k autu.
„Terku vyzvedáváme u nádraží v Bolce?" „Jo." Vyjeli jsme, ležela jsem na okně a pozorovala jak se míhají mraky, hvězdy zářily a já se snažila při tomhle uklidňujícím pohledu, za tónů písničky Photograph, neusnout. Byly dvě hodiny ráno, bylo téměř nemožné nezaklimbat.
Po půlhodinovém polospánku jsem cítila, že zastavujeme, otevřel se kufr, najednou se trošku zhouplo auto, kufr se zavřel a do zadních dveří nastoupila moje nejlepší kamarádka Tereza Lencová, sestra Radana Lence. „Dobreeej." Trhla sebou a připoutala se. „Příští zastávka letiště!" Zavelela máma a šlápla na plyn.
Cesta utekla jako voda a najednou jsme zastavovaly na parkovišti před letištěm. Následoval rozhovor, na co si máme dát pozor a pak dlouhá objetí na rozloučenou. Potom už jsme samy s Terkou odkráčely do letištní haly, kde jsme vyhlížely mého tátu.
„Zuzko!" Ozvalo se najednou. „Dobrý den pane Vůjtek," potřásli jsme si rukou a já pokračovala, „ráda bych Vám představila svou kamarádku. Tereza Lencová, sestra Radana Lence. Teri, pan Vůjtek, trenér Nároďáku." „Rád vás poznávám slečno Lencová." „Potěšení na mé straně!" odpověděla Terka.
Ve společnosti pana Vůjtka jsme dokráčely za zbytkem týmu.  „Zuzi!" ozval se hlas mého táty. „Kluci, tohle je moje dcera Zuzanka s její kamarádkou Terezkou." „Tereza Lencová!" usmála se Terka a mávla na kluky z týmu. Všichni sborově pozdravili a pak jsme se začali přesouvat k obdavení.
Bez jakéhokoliv problému jsme prošli až k pasové kontrole, kde jsem z nějakého neznámého důvodu začala pípat. Prošacovali mě a posléze pustili dál.
Pokračovali jsme až k naší bráně, zasedli všechny sedačky a pak už jen čekali, kdy ohlásí, že budeme nastupovat. S Terkou jsme na sebe pokukovaly a komentovaly téměř všechny chlapy z Nároďáku. Terčina mikina BK Mladá Boleslav sváděla pohledy především Libereckých hráčů, podle Terky se liberečtí s boleslavskými nesnáší, což asi úplně neplatí pro jejího bratra, který má v libereckých Bílých Tygrech nejlepšího kamaráda - Romana Willa. Liberec letos vyhrál titul, a odešla jim brankářská dvojka, tak podepsali Romana. Do Moskvy s námi letěli Michal Birner, Radim Šimek a Michal Řepík a také liberecký odchovanech Tomáš Filippi. Nikdo s boleslavských letos na MS nenahlédne, teda možná jako fanoušek, ale z hráčů tu není nikdo. 

Terka začala mluvit o hráčích, začala na každého něco vytahovat a já jen potichu přihlížela protože hokej není zrovna můj šálek kávy, snažila jsem se změnit téma, třeba k hudbě či k módě, ale Terka se hned vracela k hokeji. Opravdu se těšila až nahlédne do Ledového paláce. A jediné co zajímalo mě bylo Rudé náměstí. Nejradši bych tam prošla celé město, pila kávu a jedla nějaké ty zákusky, ale jsem dcera Pepy Jandače, takže moje poslání je jasné.
Uběhla nějaká ta minuta a ozval se pokyn k nástupu do letadla. Vstala jsem ze židle a doběhla za tátou, prokázali jsme letenku a pomalu vcházeli do letadla, kde nás s úsměvem přivítala letuška s brožurkou o Moskvě, kterou jsem s radostí přijala. Hledala jsem své místo, seděla jsem společně s Terkou a nějakou slečnou, která očividně nebyla z Česka.
Vesele nás anglicky pozdravila a začala s námi konverzovat. „Jmenuji se Signe," začala, „jsem ze Švédska a vy? Asi odsud že?" „Ano, ano jsme odsud. Já jsem Tereza Lencová a tohle je Zuzana Jandačová." „Jandačová? To mi zní povědomě. Proč letíte do Ruska?" Naši konverzaci najednou přerušilo hlášení a letušky, které povinně všechny cestující poučily o bezpečnosti cestování tímto letadlem. Po chvíli se letadlo přesunulo na ranvej a začalo vzlétat.
„O čem, že jsme se to bavily?" „Proč, že letíte do Ruska?" „Hokej!" vzychla jsem. „Panebože to já taky. Jsem přítelkyně Adama Larssona, říká vám to něco?" „Tuším o kom je řeč," usmála se Terka. Dál jsme se se Signe bavily a pak hrály Šarády. Let probíhal bez komplikací, najednou se ozvalo hlášení, že budeme přistávat, nervozita ze mě úplně spadla, asi to bylo tím, že jsem se v letadle naprosto skvěle odreagovala, mluvila jsem a nemohla přepnout zpět do češtiny, pronesla jsem anglicky něco, co bylo určené Terce.
Bezpečně jsme přistáli v Moskvě, rozloučily jsme se se Signe a se zbytkem týmu došly pro kufry. Venku na nás už čekal autobus, který nás odvezl do hotelu, kde byly ubytovány všechny týmy z Moskevské skupiny.
Vstoupili jsme do hlavní hotelové haly, kde na nás už čekala slečna z recepce, přivítala nás, vesele vysvětlila vše co je třeba a poté předala karty od pokojů. Všichni měli pokoje po čtyřech, a já s Terkou jsme byly samy.
Výtahem jsme vyjely do třetího patra kde se nacházel náš pokoj, byl to největší pokoj, který jsem kdy viděla. Byl to velice moderní pokoj v černobílém provedení, uprostřed pokoje byla kulatá manželská postel, na které jsme očividně měly spát i já i Terka.
Prohlížela jsem si pokoj a najednou mi zazvonil telefon: „Zuzanko? Zapomněl jsem. V 19:45 místního času zajdeme na večeři i s trenérem. Takže sraz v hale v 19:30." Šly jsme si tedy trošku zatím zdřímnout abychom byly fit a připravily se na večeři s Vladimírem Vůjtkem a mým tátou.

Když jsme se vzbudily, začala jsem přemýšlet co si vezmu na sebe. Netrvalo dlouho a napadlo mě to. Vzala jsem si na sebe černý overal, nízké podzimní boty na vysokém podpatku a vlasy jsem si spletla do francouzského copu a do ruky si vzala černé LV psaníčko.
Terka volila černé uhlazené kalhoty, bílou košili a černé sáčko, vše doladila lakovanými mokasínami a malou kabelkou. Vlasy stáhla do culíku, ze kterého poté spletla cop.
Vyrazily jsme do haly a cestou nás provrtávaly pohledy místních zaměstnankyň a v hlavní hale nás sledovaly pohledy hokejistů nejen našeho Národního týmu. „Moc vám to sluší děvčata!" pronesl pan Vůjtek. „Zuzi, Terko, tohle je Tomáš Plekanec, kapitán pro letošní Mistrovství." „Rády vás poznáváme." Podaly jsme si ruku s Tomášem a poté společně vyrazili na večeři.
Vše proběhlo, tak jak mělo a my se po večeři mohly v klidu vrátit do našeho nádherného pokoje a vyspat se do nového zítřka.