Teď nebo nikdy.

Kapitola 2. - Trénink

Úterý 3. května 2016
Vzbudila jsem se v brzkých ranních hodinách, vzala si do ruky mou oblíbenou knihu - Něžná je noc. Nechtěla jsem se hrabat ven z postele, věděla jsem že se v 10:30 máme jít podívat na trénink.
„Jandačová Zuzana, Lencová Tereza." Ozvalo se najednou z mini chodbičky před ložnicí. Poznala jsem hlas svého táty, moje oči se podívaly po budíku, na kterém bylo 07:40, nechápala jsem co se děje. Posadila jsem se a začala šťouchat do Terky. „Slyšíš to?" otázala jsem se, Terka si promnula oči a rázně odpověděla: „Nehrabe ti? Je ještě brzo." Zakabonila jsem se a strčila do ní. „Ne, slyšíš to?" „Tvůj táta?" Terka vyskočila z postele a natáhla na sebe kalhoty, došla ke dveřím a otevřela. Zděšený výraz vypovídal o kdejaké věci. „Dobré ráno Terko, Zuzka už je vzhůru?" „Dobrý, jo je." „Super a je oblečená?" „Má na sobě pyžamo." „Nevadí." Táta doslova Terku vystrčil ze dveří a společně s Pavlem Francouzem vtrhl do našeho pokoje.
„Dobré ráno." „Dobré." Pozdravil nesměle i Pavel. „Dobrý. Čím jsem si vysloužila tohle probuzení?" „Trénink, jdete se děvčata na nás povídat," zalaškoval Pavel, „netuším jestli o to máte zájem, ale Pepa říkal." Zasmála jsem se a stáhla ze sebe peřinu, odbelhala jsem se do koupelny abych se upravila.
Upravila jsem si rychle vlasy, vzala jsem si bundu a šla za tátou. Terka mě vystřídala v koupelně a jak ji znám tak tam bude jako vždy minimálně půl hodiny. Usadila jsem tedy Pavla a tátu na gauč a pustila se s nimi do řeči. „Zuzano a vy, můžeme si tykat?" „Určitě." „Zuzano ty máš ráda hokej?" „Nemám k němu vztah. Vůbec." „To se vcelku divím když táta trénuje." „Však ona si to taky zamiluje." „Tomu bych nevěřila." Pousmála jsem se a Pavel pokrčil rameny. Potom se mě táta rozhodl ztrapňovat historkami z dětství, třeba o mém krasobruslení. Jako malá jsem chodila na krasobruslení s kamarádkou Petrou, měly jsme vystoupení a mně praskl kostým, přímo na zadku, kéžby ale praskl jen ten kostým že ano. Takovéhle informace zrovna Pavel vědět nemusel. Sic se smál, ale v jeho očích šlo vidět, že ani jemu není příjemné poslouchat tyhle drby o mně. Velice nápadně jsem tátovi naznačila, že by mohl přestat, tak pak začal vyprávět o výletech za hokejem, kdy jsme stejně já a mamka chodily po památkách.
Terka konečně vyšla z koupelny a tak jsme se mohli přesunout na trénink do Ledového paláce.
Opustily jsme pokoj a venku stáli David Pastrňák a Dominik Furch. „Konečně," povzdechl s nesmělým úsměvem Dominik, „už jsme mysleli, že se nedočkáme." „To tadyta," pronesl táta a strčil do Terky, která pokrčila rameny a obrátila oči v sloup. „Lencova ségra, stejná jak on. Co bychom od takových lidí čekali, že?" Nápadný moravský přízvuk a naprostá arogance napovídala, že onu větu pronesl David Pastrňák. Pavel se po něm káravě podíval a David neprojevil ani známku toho, že to tak nemyslel.
„No asi půjdeme," řekl táta a tak jsme společně opouštěli hotel. Celou cestu jsem šla sama, Terka si povídala s Pavlem a Dominik s tátou. Šla jsem poslední a celou cestu měla oči upřené na šíji Davida Pastrňáka. Hvězdy, které sláva stoupla do hlavy. Nebudu lhát. Sledovala jsem ho slintavým pohledem, protože tenhle kluk byl přesně můj typ, ale při každé představě o tom, že bych ho chtěla mi v hlavě naskočil jeho arogantní hlas.
Po chvíli Pastrňák zpomalil a zařadil se vedle mě. Upřeně jsem koukala do země a přemýšlela jak to tu celé zvládnu. Z rozjímání mě najednou vyrušil onen pověstný moravský přízvuk. „Zuzana, že?" Zvedla jsem obočí a obrátila svůj pohled na Davida. Milý úsměv mě pohladil po tváři, avšak myšlenka na to jak arogantně reagoval v hotelu mě velice rozhodila. „Hm." Odsekla jsem nepříjemně. „Ohhh no offense," pousmál se a já pokračovala: „Zuzana Jandačová. Čím si vyslužuji konverzaci s vámi? Arogance z vás přímo srší a čekáte, že budu já milá? Čekáte, že se k vám budu chovat mile, protože jste slavný? Ani nápad." Zakabonila jsem se. „Promiň nechtěl jsem tě nakrknout." Na jeho tváři šlo vidět, že ho to trošku zamrzelo. Uvědomila jsem si, že jsem mu vykala a poté jsem se do něj chtěla ještě víc opřít a tykání tomu dodá sílu. „Lidi jako ty se mi hnusí. To, že hraješ hokej z tebe nedělá pána světa. Možná jsi v hokeji lepší než Radan, ale to z tebe nedělá lepšího člověka... ty hvězdo." David mě provrtal pohledem a najednou se na mě otočil táta a zvedl obočí.
„S tebou asi nemá cenu mluvit. Chováš se hrozně trapně a to jen proto, že jsi Pepikova dcera." Přitvedla jsem koutky a šibalsky se po Davidovi podívala. „Už jsme tu." Usmál se na nás Pavel svým upřímným milým úsměvem. Podívala jsem se na onu majestátní stavbu, na srdci mě pohladila atmosféra okolo arény i to jak sama aréna vypadá. Všichni jsme vešli do prostor té krásné stavby a kluci se šli převléknout. Já a Terka jsme šly na střídačku. Když jsme otevřely dveře s vešly ke kluzišti doslova nás to prostředí okouzlilo. „Je to tu krásný," vzdychla jsem a s úžasem dál prohlížela dějiště letošního mistrovství. Konečně se ve dveřích objevili první hráči a hned začali skákat na led. „Páni!" Ozvalo se z úst Vladimíra Vůjtka. „Tady si letos dojdem pro zlato." Pronesl táta a usmál se na mě. Potom vlezl na led a hvízdnul. Začal trénink. Já jsem o pohled na hráče nestála a tak jsem se šla projít po Ledovém Paláci.
„Dobrý den slečno, mohu se zeptat? Nevíte zda-li bych zde našel recepci nebo něco takového?" Otázal se mě anglicky jakýsi mladý kluk. Přemýšlela jsem jestli to není někdo od nás z týmu avšak nepamatovala jsem si tu tvář ani z letiště ani z hotelu. Mimo to jsem v jeho hlase ani nepostřehla typický český přízvuk. „Omlouvám se, ale nejsem zdejší, takže vůbec netuším." Díky jeho pohledu mi bylo najednou vcelku na nic. „Našels?" Ozval se najednou trošku starší muž. „Ne nic." Odpověděl ten kluk. „Kde budem teda dneska trénovat?" „Holt to dneska nebude, zítra přeletíme a začnem až v Petrohradě." „Hm..." „Tady jsou teď češi co jsem koukal." Podupávala jsem nervózně a čekala co z těch lidí vypadne dál. „Connore dělej jdeme do hlediště na chvíli." Konečně jsem poznala jméno toho pohledného kluka co přede mnou stál. Otočil se udělal dva kroky a znovu se zastavil, poohlédl se po mě a usmál se. „Zuzana. Zuzana Jandačová." Řekla jsem mu. „McDavid. Connor." S úsměvem mi odvětil a pak zase pokračoval v chůzi. Já se pak vrátila na střídačku.
„Pěkná aréna co?" Pronesla jsem hrozně vesele. „Nevěřila bych, že je to tu tak hezké." „Nevěřila bych, že se mi tak bude líbit něco spojené s hokejem." Najednou se ozvalo vrznutí dveří na tribuně a vešla tam banda kluků a jejich trenéři. Vláďa mávl a Bill Peters mu mávnutí oplatil. „Panebože to jsou Kanaďané!" Vyhrkla Terka a já jen vrtaka pohledem a hledala toho hezkého milého kluka z chodby. „Ježiši hele Connor..." „McDavid!" „Ty ho znáš?" „Kdo by neznal Connora McDavida?" Otázala jsem se ačkoliv jsem pět minut zpátky ani neměla tušení, že někdo takový vůbec existuje. Kluci pokračovali v tréninku jakoby nic. Kanaďané seděli v poslední řadě sektoru naproti. Neustále jsem Connora sledovala a přemýšlela o tom jak moc se mi líbil.
Uběhly neskutečné dvě hodiny s trénink byl u konce. Kanaďané pomalu opouštěli arénu a já si přála abych se s Connorem ještě někdy mohla potkat.