Teď nebo nikdy.

Kapitola 3. - Osud?

Kluci se převlékli a vyšli před arénu. „Nyní nás čeká oběd. Máme rezervaci v jedné ze zdejších restaurací, není to nic nóbl, takže nemá cenu abyste se převlíkali do obleků. Jdem." Zavelil Vladimír Vůjtek a my se vydali za ním.
Cestou moje oči projížděly každou budovu, ale vlastně jsem se ani nemohla soustředit na krásu té architektury, protože jsem pořád viděla jen Connora. Jeho krásné zelené oči mi utkvěly v paměti. „Nezačali jsme zrovna nejlíp," rozrušil mě z rozjímání známý hlas. „Nejsem takovej. Nemysli si, že jsem takovej. Jen Lencika nemám rád, nesedli jsme si. Neni to o tom, že bych si myslel, že jsem lepší než on." Řekl David Pastrňák. „Teda jsem, ale..." pousmál se, „není to o tom. Vypadáš fajn a Tereza nevypadá jako Radanova ségra." Šibalsky se po ní podíval a já viděla tu jiskřičku. Jiskřička toho, že se nám pan Davídek zakoukal. „Huh? Chápu." Vzdychla jsem si. „Tak dobrý?" „Dobrý." „Takže, já, sir David Pastrňák z panství Havířovského, sloužící na dvoře krále Clauda Juliena, teda teď už krále Bruce Cassidyho, jako rytíř Bostonských medvědů se táži Vás, princezno Zuzano Jandačová, jestli by se vaše drahé srdce ráčilo odměkčit a odpustilo mi mé nevhodné chování." „Oh, sire nikdo od nikud," Zaculila jsem se, „moje kamenné srdce jste odměkčil a rozhoduje se vám odpustit. Nyní mi polibte ruku." Nastavila jsem mu ruku, on poklekl na koleno a políbil ji. Zasmála jsem se. „Nešaškujte tam vzadu." „Vole Pasta, tak brzo jsi ji sbalil." „Pepíno vole, tak je jasný kdo jde do první lajny." „Davide, abstinujem. Na mistrovství žádnej sex!" Snad všichni kluci z týmu měli nějakou připomínku. A já prostě řekla: „Dej mi pusu." David mi vpálil takový polibek, že všichni zírali s otevřenou pusou. Terce spadly koutky dolů a já cítila, že je něco špatně, přesto jsem pokračovala v laškování a provokovala dál. Usmála jsem se a chytla Davida za ruku a provokativně prosla tím davem. Všichni stáli na místě a tak jsem se otočila a řekla: „Tak snad jdem ne? Hm?" Všichni se po nás zvláštně podívali a pak pokračovali v cestě.
Já a David jsme společně s mým tátou a panem Vůjtkem kráčeli vpředu. Získávala jsem nové poznatky o našem týmu a o Davidovi, protože jsme spolu kráčeli ruku v ruce a krásně jsme si popovídali.
Přicházeli jsme k obrovské budově, která měla být onou restaurací, kde jsme měli obědvat. Museli jsme přejít rušnou silnici, rozhlédla jsem se a místo jedoucích aut jsem si všimla bandy kluků, kteří šli stejným směrem jako my. V čele oné skupinky stál, oh ano, Connor McDavid. Pustila jsem Davidovu ruku a bez většího zaváhání utekla dozadu za Terkou. „Tě už Pastrňák omrzel?" Rýpla do mě arogantně. „David? Však má oči jen pro tebe." „Ten arogantní kretén, kterej uráží mýho bráchu? Ne." „Přesně ten. Jo..." „Hey! Connor, what's up?" Ozvala se angličtina s moravským přízvukem zpředu.
Můj život právě skončil. Pomyslela jsem si, protože byla naprosto minimální šance, že by si Connor nevšiml, že jsem se s Davidem držela za ruku. „Hey guys what're you doing here?" Kluci se začali bavit s kanaďany a Terka se mi snažila vysvětlit kdo je kdo. „Hey Zuzana." Slyšela jsem najednou a viděla jsem Terčin vykolejený výraz. Otočila jsem se a v klidu pozdravila, začali jsme si povídat. „So, you know him?" Zeptala se Terka. „Obviously." Pousmál se Connor a já mu úsměv oplatila.
„Jdeme! Nemáme na to celý den!" Zavelil táta z přední části té obrovské bandy chlapů. „So, we have to go." Rozloučila jsem se s Connorem, na kterém bylo jasně vidět, že už toho všeho má plné kecky. Odpověděl smutně a když řekl, že doufá, že se brzy uvidíme, rozzářily se očka nejen jemu, ale i mně. Dlouhé objetí a polibek na tvář doprovodilo naše rozloučení a já se cítila skvěle. Srdce mi bušilo a najednou jsem cítila, že chci o hokeji vědět víc, chtěla jsem se zalíbit chlapci z Kanady.
Pomalu jsme šli do oné restaurace a já  se neustále ohlížela po Connorovi. „Nebuď z něj tak udělaná." Řekla Terka nepříjemně. „Z koho?" Uculila jsem se a kývla na Davida. „Z toho taky. Pastrňák je pro tebe tabu, a McDavid nedosažitelný cíl. Zuzano, prober se." Její protivný hlas mě donutil odejít. Byla jsem smutná, s pocitem, že má pravdu odcházejíc za tátou jsem přemýšlela, co si to vlastně nalhávám a proč cítím to, co cítím. „Dceruško, jakpak se ti tady líbí?" Pokrčení rameny z mé strany napovídalo, že něco není v pořádku, ale táta nedal najevo žádný soucit.
Konečně jsme došli na místo. Usadila jsem se ke stolu společně s tátou a některými z hokejistů, seznámili jsme se a všichni byli moc fajn. Proč mi však nejvíce seděl Pavel Francouz jsem nedokázala pochopit, něco na něm bylo. Jeho humor a klidná řeč pro mě byly útěchou a dokázaly ve mně navodit pocit klidu a pohody. Cítila jsem se šťastná a moje břicho bylo plné motýlků. Možná mi Pavel seděl i proto, že jako jediný neokukoval ty obsluhující servírky v minisukních, po kterých všichni, a zejména David Pastrňák, koukali těmi slintavými pohledy.
Od začátku jsem se modlila aby tenhle oběd skončil co nejdříve a už to tu bylo. Konec! A jdeme zpět na hotel, kde dospím to ráno.
S rozvahou jsem vyšla do hlavní haly, kde stál pohledný mladík, který se podle slov Davida jmenoval Mitch Marner, kanadský hokejista. Stepovala jsem radostí, že kanaďané jsou zde a já zase uvidím Connora. Ale opak byl pravdou. Na jídlo do té restaurace sic kanaďané šli, ale bez Connora, zklamaně jsem tedy opustila hlavní halu a odcházela do hotelu.
Celou cestu moje oči sledovaly okolní budovy a obchody, chodníky a hotely, s nadějí, že Connor se tu někde toulá. „To se ti tak líbí?" „Je hezký." Odpověděla jsem sic jen takto, ale hluboko v sobě jsem si říkala, že on je ten nejhezčí kluk, co znám, je milý a je to přesně můj typ, ale nedokázala jsem si to nějak připustit, natož abych to vypustila z úst.
Cesta utíkala rychle a už jsem začínala věřit, že dnes ho už neuvidím.
Kroky mě zavedly k našemu hotelu, kde jsem nevěřila vlastním očím. Opravdu se tohle děje? Nedokázala jsem ze sebe vydat slova. Přede mnou v hale stála moje máma. „Překvapení!" „Překvapení!" „Zuzanko, vím, že tě hokej moc nebere, tak jsem se rozhodla, že za vámi zaletím a strávím tady ten čas s vámi, jako tomu bylo vždy, a abys věděla... poletíme do Petrohradu, tam jsou i ty památky hezčí! Bude to jako vždy." Na tátovi bylo vidět zklamání, jeho sen o výletu "otec a dcera" byly rázem pryč. Nedokázala jsem s mámou ani mluvit, radostně jsem ji objala, protože Petrohrad byl vždy mým snem.
Nechala jsem ji v hale s tátou a kluky a šla na pokon dospat to ráno.