Škola skončila, hodiny nabraly své konce, alespoň pro studenty jako jsem já..
Jdu domů, nebo alespoň na to místo, jak se tomu tak říká.. Cesta je dlouhá a plná myšlenek.. Myšlenek o smrti.
Při každém kroku cítím ostrou bolest mých řezů na nohách. Je to příjemné..
Začínají padat z nebe malé drobné kapky.. Které se hned při dopadu na zem rozplynou jako schořelý papír v ohni s tím rozdílem, že až vyschne nezbude po ní ani stopa minulosti.. Když se nad tím tak zamyslím, připadá mi jako by se ve mě hrnul pocit závisti.
Závidím všemu, co je tak čisté a nepošpiněno, co je bez jediné šmouhy. A když už ano, tak jak rychle zmizí jeho minulost,to musí být úžasné.. No víc než to.
Neroztáhla jsem si deštník, připadá mi to zbytečné.. Déšť je krásná ukázka přírody.. Tak nač se před ním schovávat. Alespoň zakryje mé tekoucí slzy z očí. Cítím se tak dobře a uvolněně. Znáte ten pocit, když je déšť jediná věc co vám rozumí? Já ano.
