Smrtí políbená

[6]

Draven zamířil mimo město. Zanechali jsme za sebou civilizaci, když nás kůň vynášel do kopce, kde se nacházelo cestou jen pár domů. V tu chvíli mi došlo, že jsem v jeho náruči úplně ochabla a opírám se o něj celou vahou svého těla. Rychle jsem se narovnala a zezadu se ozval tichý smích.

To už jsme zastavili před luxusní vilou, ke které přiléhal rozlehlý pozemek obehnaný vysokou zdí. Brána se před námi automaticky otevřela a kůň nás dovezl až před vchod.

Draven seskočil a bez nějakých otázek mě postavil na zem.

„Tohle se mi snad zdá," prohodila jsem zmateně s pohledem upřeným na dům před sebou.

„Potrpím si na komfort... A moderní zařízení," řekl zamyšleně a přejížděl si u toho dlaní po čelisti.

Povytáhla jsem tázavě obočí. „A proto máš koně?"

Draven jen pokrčil rameny. „Je mým společníkem už moc dlouho na to, abych se ho jen tak zbavil." To mě rozhodně donutilo zamyslet se nad tím kolik mu asi tak může být. Pak bez dalšího otálení vyrazil dovnitř. Pravděpodobně se opět chystal pustit do okatého ignorování mé osoby.

Sakra, na co mě vůbec unášel, když se se mnou ani nechtěl bavit?

„Počkej! Myslím, že je nejvyšší čas na moje otázky!" zakřičela jsem na něj a prošla dveřmi. Můj vztek se rozhodně opět hlásil o slovo.

Místnost, do které jsem vešla byla prostě... Obrovská. Byl to v podstatě obývací pokoj spojený s kuchyní. Nábytek tu vypadal opravdu luxusně a draze... To, na co bych se ovšem rozhodně měla zaměřit později, byl klavír umístěný před velkým kamenným krbem.

Teď jsem ale nechtěla ztrácet čas rozhlížením.

Draven už stál u kuchyňské linky a nalíval si do sklenice alkohol. Vztekle jsem k němu dosupěla a vytrhla mu sklenici z ruky.

Zamračil se na mě. „Co to sakra děláš?" zeptal se podrážděně.

„Já? Co já dělám?" Páni tohle mě vážně přivádělo až do bodu varu. „A co sakra dělá ty, když jen tak unášíš lidi a ani se neobtěžuješ dát jim k tomu nějaký vysvětlení?" Hrudník se mi teď prudce zvedal a klesal jak jsem byla rozčílená. Bůhví, že to nebývalo často, ale když už na to došlo, stálo to za to.

„Nepokoušej moji trpělivost, Christine. Ještě pořád na tebe mám vztek," zavrčel tiše, vytrhl mi sklo z ruky a obrátil do sebe celý obsah.

Nevěřícně jsem na něj zírala. „Ty máš vztek na mě?"

Zhluboka si povzdechnul. „Takže za prvé, chodíš mezi lidi v tomhle," řekl a s opovržením poukázal na korzet.

„To je kostým!" vyprskla jsem.

Takže teď mi ještě bude nakazovat co mám sakra nosit?

Zavrtěl hlavou. „Ještě jsem neskončil."

„Na to ti -" přerušila mě jeho mohutná dlaň, která přistála na mých ústech.

„Za druhé ten kluk," zavrčel se sevřenými čelistmi. „Myslím, že se pro něj ještě dneska vrátím."

Co se mi tím snažil říct?

Chtěla jsem něco namítnou ale sevření jeho ruky na mé puse jen zesílilo.

„Za třetí?" Naklonil se ke mně ještě blíž až mě jeho dech polechtal na tváři a pak zařval: „Co sis to do prdele udělala s vlasama?"

Tak. To bylo přesně ono.

Poslepu jsem sáhla do skříně linky, uchopila první věc, která mi přišla do ruky a prostě ho s ní udeřila do hlavy.

Kolem se rozletěly střepy rozříštěného talíře.

Draven mě pustil a párkrát překvapeně zamrkal. „Ty jedna malá potvoro," zavrčel.

Nehodlala jsem nic ponechat náhodě, protože jsem po něm okamžitě začala házet další talíře. Ve škole jsme často hrávali softball, takže mušku jsem měla celkem dobrou. Problém byl ale v tom, že jsem v zápalu akce, zapomněla ustupovat. A to jsem měla udělat.

Draven u mě byl rychleji než jsem stihla mrknout. Narazil mě na zeď. Snažila jsem se s ním bojovat a dokonce se mi podařilo vrazit mu facku. To mě rozhodně překvapilo. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a zírala na něj.

„Mám pro tebe svým způsobem slabost a nechci ti ublížit... Ale udělej to ještě jednou a vrátím ti to." V ten moment vypadal smrtelně vážně.

Děsil mě... Chtěla jsem od něj být co nejdál. Snažila jsem se ho odstrčit, ale prostě jednou rukou uchopil obě moje zápěstí a držel je přitisknuté ke stěně nad mojí hlavou. Druhou mě sevřel pod krkem. Propaloval mě svýma různobarevnýma očima... A já? Cítila jsem se jako jelen lapený ve světlech auta. Zírala jsem svému osudu přímo do tváře a nedokázala před tím uhnout.

Pak se sklonil. Na krku mě polechtaly prameny jeho vlasů a on silně nasál moji vůni.

Bylo to jako déjà vu... Tohle už se určitě stalo.