„Chcete tedy popřít, že jste na plese byla?" ozval se ztichlou soudní síní hlas soudce.
„Ano," odpověděla Popelka okamžitě a tvrdě se zadívala do jeho očí.
„Víte, že jste pod přísahou a za křivé vypovídání vás můžeme zavřít?"
„Jsem si toho vědoma, vaše ctihodnosti."
„Pokud jste tam nebyla, jak tedy vysvětlíte tyto fotografie?" Soudce sáhl do velké žluté a vyndal z ní nejméně pět fotek, na kterých se vyjímala krásná dívka ve světle modrých šatech v masce.
„To nejsem já," ozvala se rozhodně obžalovaná.
Soudce se rozhodl její lživou odpověd přejít a místo toho se zeptal na něco jiného, co jeho a spoustu dalších jistě zajímalo. „Jakou máte velikost nohy?"
„Nevím, jak to souvisí s případem."
„Odpovězte." Soudci začala docházet trpělivost. Chtěl toto mít dávno za sebou, aby si konečně mohl zajít na oběd do McDonaldu, co byl za rohem. Už půl hodiny mu kručelo v břiše.
„34," odpověděla Popelka.
„A objasnil vám váš právník skutečnost, že na zemi v lese poblíž místa činu byly nalezeny stopy přesně takto malých dámských bot?"
„To mohl být omyl, ctihodnosti," promluvil Popelčin právník. „Víte, kolik dívek a dam na plese bylo?"
„Vím, dokonce znám přesné číslo i se všemi služebnými. Všem jsme změřili velikost nohy, jediná dívka, která si změřit nohu nenechala, byla Popelka, což nám dalo podezření na její vinu."
Popelka sklopila hlavu, pravděpodobně smířená se svou jasnou budoucností. Přesto svého činu nelitovala.
„Tedy, Popelko, chybí nám jen váš motiv. Co byla vaše záminka prince zabít?"
Popelka pevně zatnula čelist a podívala se soudci odvážně do očí. „To, co jsem zabila, nebyl princ, jen šovinistické prase. A já se za to nebudu omlouvat."
„Tudíž je tento případ uzavřen. Rozsudek; vinna. Odsuzuji vás na 10 let do lokálního vězení za vraždu prvního stupně." Soudce bouchnul svým kladívkem a zpečetil tím osud mladé dívky, která se za svůj čin nikdy nehodlala stydět.
