„Hej ty! Nevíš, čí to je?" zeptal jsem se dalšího náhodného člověka, který kolem mě prošel.
„Sorry, kámo," zasmál se a odešel.
„A vy?" křikl jsem k stolečku s několika lidmi a rukou mávl směrem k lákadlu. „Nevíte, čí je?" Všichni zavrtěli hlavou.
„Tak fajn," povzdechl jsem si sám pro sebe a snažil se udržet pohled na svém talíři, ale nebyl jsem toho schopen.
Ten sendvič přitahoval mou pozornost celou polední pauzu. Jen si tam tak ležel na stolku v rohu a tvářil se nevinně, ale já věděl své. Proto jsem se ho rozhodl ignorovat, ale po chvilce jsem znovu nedobrovolně stočil pohled k tomu pokušení. Vypadal tak krásně. Uvnitř čedar a tuňák... A TOLIK KALORIÍ! Ani na to nemysli, Tome. Nevíš, kdo na to sahal, ani to, jak se tam vlastně ocitl. Můžeš dostat lepru, žloutenku nebo, nedej Bože, syfilis!
Ne, řekl jsem si. Nepůjdeš tam a nesníš ho. Nesmíš!
Jedině pevnou vůlí se mi podařilo vstát a odnést svůj prázdný talíř. Cestou ven jsem však k němu zase zabloudil pohledem. Ale měl jsem další hodinu, tudíž jsem musel odejít. Alespoň mě něco od něj drželo dál. Být déle v jeho přítomnosti bych už asi nezvládl.
-
„Tome? Děje se něco, brácho?" zeptal se mě můj nejlepší přítel Michael.
„Ne, co by se dělo?"
„Já jen, že už zvonilo a tu furt sedíš jak pecka a čučíš do stěny."
„Aha." A opravdu, třída byla prázdná. Byl jsem tu jen já a Michael. „Tak já už půjdu."
„Tak zítra!" zavolal na mě ještě Michael, ale já to skoro nepostřehl. Můj cíl byla jídelna a to, co se nacházelo za jejími dveřmi.
Nakoukl jsem malým okýnkem dovnitř a spatřil ho. Stále tam ležel. Jako by čekal, kdy se pro něj vrátím a odnesu ho pryč. A to jsem taky udělal. Dveře jsem otevřel a tichými krůčky se k němu dostal téměř na dosah, když jsem vtom uslyšel bouchnutí hrnců. Okamžitě jsem zalehl k zemi a snažil se nevydat žádný zvuk.
Když se ani po několika minutách neozval žádný další hluk z kuchyně, obezřetně jsem se postavil a šel si pro svůj sendvič.
Rychle jsem ho popadl a vystřelil z jídelny jako blesk.
„Tak tě konečně mám," promluvil jsem cestou po schodech k sendviči.
„Taky jsem rád," promluvil ke mně nazpět.
„Ty- Ty mluvíš?" zeptal jsem se potichu.
Zasmál se. „Tak ne asi, vole."
„Hej! Nebuď drzej, nebo tě sežeru," hrozil jsem mu.
„Na to nemáš koule," vysmíval se mi.
„Myslíš, jo?"
Znovu se zasmál. „Jo."
„Když myslíš," pronesl jsem s nezájmem a vrhl se na něj. Neřešil jsem jeho křik nebo to, že mi odpadávaly kusy chleba od pusy. Jen jsem ho chtěl co nejdřív sníst.
Po posledním soustu jsem jen zamručel blahem. Byl to ten nejlepší sendvič, jaký jsem kdy jedl. Aspoň to jsem si myslel v tuhle chvíli. Po prozvracené noci jsem totiž změnil názor.
A co z toho plyne? Nikdy nejez mluvící sendviče.
