I láska léčí

1. kapitola

Londýn, 1927

Zvorala jsem to...

Tyto tři slova se mi stále ozývaly v hlavě, jako hejno otravných cikád. Zvorala si to, Zvorala si to, pravděpodobně se už někdy neprobudí a je to tvoje vina.
Stojím u jeho postele a držím ho za jeho vlažně teplou ruku. V pokoji je příjemné teplo, které je úplně v rozporu se zdejší  melancholickou atmosférou.  Pokojík je sice jednoduše zařízeny, ale v tom já vidím tu krásu, na pohled útulná postel vedle níž je po levé straně noční  stolek pro pacienta a na druhé straně lékařský.        Ten na první pohled nevypadá nijak zvláštně, na bílo natřený s pár lehce šedivými pruhy,  ovšem pokud si na něj zaměříme najdeme několik
rozdílů. Za prvé prostor, na odkládací ploše se nachází až nesmyslně mnoho harampádí, jak by zajisté s radostí řekla moje matka. Nicméně k tomuto harampádí je třeba dodat, že toto harampádí je zcela užitečné a často využívané.  Toto harampádí obsahuje několik pro lidi z venčí nádob,  pro sestry slangově emitek, do kterých mohl pacient vyvrátit svůj elitní obídek nebo jsme do nich ukládali použité obvazy, náplasti, sušení a po použití i injekční stříkačky. Dále jsme zde mohli zahlédnout několik  již předem připravených lahviček s těmi mými osudnými tekutými farmaceutiky. Hned vedle byla již nová zabalená injekční stříkačka, aby se  doktor či sestra nemuseli zbytečně ohýbat do druhého šuplíku. Protože pacient těch pět sekund prostě nevydrží.
Dále tu byla velká, lehce vrzací okna otočená na východ. Díky tomu byl pokoj prozářen sluncem již od rána a zářil, jako by sám Bůh k nám, obyčejným lidem a nemocným aristokratům, zdvyhal ruce a chtěl nás osobně dopravit do nebeského ráje.   Avšak teď je večer, tudíž má poznámka docela ztrácí svou hodnotu.
  Uchechtnu se a znovu se věnuji jemu, někdo by si možná pomyslel, že jsem jeho snoubenka či sestra. To druhé zní správně, avšak v jiném slova smyslu. Jsem nemocniční sestra v prestižní nemocnici a to prestižní je velkým, hodně velkým a třikrát podtržené. I když prestižní není to správné slovo, v našich očích ( ti co tu dřou jak mezci) je to nemocnice pro místní smetánku. 
  Zvednu hlavu od jeho ruky, je velká, ne-li velká, přímo obří s dlouhými hbitými prsty. Na chvilku si pomyslím, že by mohli vyloudit líbeznou hudbu, na některý ze strunných nástrojů. Ale hned si uvědomím, že k nim měl určitě přístup a zamračím se. Vyndám z jeho ruky tu svou, v níž se ta má až ztrácela. Navíc je úplně obyčejná, nemá dlouhé prsty ani úhledné nehty, ani má kůže nemá barvu světlého karamelu, jako člověk jenž byl nedávno na jihu u moře. Odfrknu si, vzhledem k tomu z jaké je rodiny bych se tomu vůbec nedivila.
  Odtrhnu oči od našich rukou a konečně zapíšu puls. Je v pořádku, ale i tak ho budu muset ukázat doktoru Andersonovi a vyslechnout si jeho kázání o tom, jak jsem zanedbala péči o pacienta, a já to po malé odmlce přiznám. Byla jsem v tu dobu tak rozčílená, ze jsem ani nevěděla, kde jsem a co dělám. Tyto podrobnosti on samozřejmě vědět nemusí. Jenomže pak  se jeho kázání změní v oplzlou řeč a zíráním do mého výstřihu, který podle ředitele musíme mít. Samozřejmě nemůžeme mít úbor nebo dokonce být jako ,,obyčejné" nemocnice, tedy ne že by se nedalo na co dívat. Chvilku ho nechám v přesvědčení, ze jsem si ničeho nevšimla a pak se omluvím, jelikož budu mít pacienta. I když žádného pacienta kvůli tomu incidentu mít nesmím, avšak než si to uvědomí zmizím, tak jak už mnohokrát.
,, Slečno Craighová, máte se okamžitě dostavit k doktorovi Andersonovi!"
A je to tady, svěsím ramena a pomalu se nadechnu, načež odpovím : ,, Ano madam Beauvilliers!" Nějaký vnitřní  hlásek ve mně mi říká, že si při mé odpovědi naštvaně odfrkla a zakroutila opovrhovačně hlavou.                                                                                                                                                          Madam Beauvilliers je upjatá vdova, které je něco  málo po padesátce. Její zesnulý manžel byl Francouz, jenž bojoval ve velké válce a bohužel pro nás zde i zemřel. Starší sestry sice říkají, že smrt manžela na ni neměla skoro žádný vliv. Prý již tehdy byla takto upjatá.  Nicméně po svém manželovi zdědila dost peněz, luxusní byt v centu Londýna a vilu v Paříži. Pokud by chtěla, nemusela by až do konce svého života pracovat, ale asi se jí spíš zamlouvá mučení mladých sestřiček. I když,  já ji chápu, chce prací vyplnit to prázdné místečko po manželovi a po nenarozených dětech.                                                                                                                                                            Odložím zapisovací kartu na  noční stolek pacienta a vydám se vstříc bitevnímu poli.