Kamarád.. Nebo šéf..?!

Prolog

,,Hele! Tamhle jde Stefan!" Zašeptala mi moje nejlepší kamarádka Nela, se kterou jsem právě procházela po chodbě školy. ,,Jdu za ním" zašeptala jsem ji a odešla jsem. ,,Čaau, jak se máš?" zeptala jsem se Stefana a šťouchla do něj loktem. ,,Na píču! Ta kráva Olmannová mně vyhodila ze třídy, protože jsem si povídal s Rodrickem a zapsala mi to jako neomluvenou hodinu!!" vykřikl pomalu přes celou chodbu a všichni se na nás otočili. ,,A co ty? Co dnes budeš dělat? Půjdeš ven?" zeptal se a já se snažila chovat se normálně a nedat najevo, že v jeho přítomnosti se celá chvěju a srdce mi buší tak moc, že se divím, že to neslyší všichni na druhý straně chodby. A přitom s ním trávím skoro každej den. Každý den chodíme ven, protože od sebe bydlíme kousek a povídáme si. Ale když cítím že je poblíž, tak se prostě nedokážu uklidnit. Moje tělo se nedokáže uklidnit. ,,Jo. Jasně. Tak až skončíme tak před školou? Hodím si věci domů a půjdem ven." odpověděla jsem mu na jeho otázku. Přikývl a řekl že na mně počká před školou, protože mi vždy všechno dlouho trvá. Přikývla jsem a každej jsme šly do třídy, do které jsme měli jít. Jako vždy jsem si sedla vedle Nell, která se jako vždy nemohla dočkat, až ji do detailů řeknu vše, o čem jsem se se Stefanem bavila. Tak jsem jí to vše řekla a za chvilku už zvonilo. Odešla jsem a šla jsem se rovnou přezout, zamkla své bačkory do skříňky a šla před školu, kde už stál Stefan. Šly jsme rovnou ke mně, kde jsem nechala tašku a chtěla odejít. ,,Ashley?" to byl hlas mojí matky. Šla jsem do obýváku a řekla Stefanovi aby tu na mně počkal. Najednou jsem si všimla že v obýváku sedí i táta a moje malá sestra Anna. ,,Ahoj. Děje se něco?" zeptala jsem se, protože jsem nebyla zvyklá na to, že když přijdu ze školy tak je někdo doma. A už vůbec celá rodina. ,,Sedni si zlato" řekl táta a tón, kterým mi to řekl mně skoro vyděsil a rychle jsem si sedla. Táta koukl na mámu pohledem, který říkal aby mluvila ona. A to mně vyděsilo ještě víc. Co se mohlo stát? Stalo se někomu něco? ,,Víš.. Já vím, že to pro tebe asi nebude jednoduchý, vzhledem k tomu že jsi v tomto baráku vyrostla,.. Ale budeme se stěhovat" dořekla máma a já nemohla věřit ani jednomu slovu, co vypustila z úst. ,,Cože?? Jak stěhovat? Já tady mám školu, mám tu kamarády, mám tu Nellu, mám tu své dětství. Mám tu všechno!!" poslední větu jsem už vykřikla. ,,Ashley.. Já i tvoje máma to chápeme, ale uvidíš, bude to sice změna, ale bude to nový začátek pro nás všechny." Když to táta dořekl, tak jsem cítila, jak mi jedna slza stéká pomalu dolů po tváři. Jen jsem přikývla hlavou a odešla jsem zpátky za Stefanem. ,,Jdeme" řekla jsem a šla jsem napřed. ,,Ashley?" řekl po chvilce Stefan. ,,Ashley... Co se děje?" sama jsem pořádně nevěděla co se děje, tak jsem radši mlčela a šla dál. A pak jsem ucítila ruku na svém zápěstí a škubnutí. Otočila jsem se k němu a ucítila, jak mi skápla další slza. ,,Ashley.. Co se děje?" zeptal se Stefan a utřel mi slzu z tváře. Sedla jsem si na lavičku a Stefan si sedl vedle mně. Přikývl hlavou, jako znamení abych spustila. ,,Rodiče se chtějí odstěhovat. Jenže já odsud nechci pryč. Mám tu školu, kterou sice nenávidím a za pár měsíců už vycházím, ale nechci z ní odejít. Mám tu všechny kamarády. V tom baráku mám prožité celé dětství a mám tam veškeré vzpomínky. Taky tu mám Nellu a nechci ji ztratit." A už těch slz bylo nekontrolovatelně moc. Už jsem je ani tolik nevnímala. A hlavně nechci ztratit tebe. Nechci se od tebe vzdálit. Miluji tě, Stefane. ,,Tu máš" podal mi kapesník a já se vysmrkala a utřela si slzy. ,,A už neplakej, bude to dobrý" snažil se mně uklidnit Stefan. Jenže moje myšlenky říkaly Nic nebude dobrý. Nic nebude dobrý bez tebe. Nic nebude dobrý, když se od tebe vzdálím. Nic.

________________________________
Ahooj,
Zatím jen prolog, doufám že se vám  líbí. 1.Kapitola bude lepší :)
Vote, koment a páčko,..
~Megan~