Uprostřed ticha

Untitled Part 1

Zavřela oči v naprosté tmě, která ji obklopila, se objevilo světýlko. Zaměřila se na něj. Postupně rostlo, až se změnilo v mlžný, zářivý opar, který ji pohltil. Vybavila si onen den. Připadala si šťastná, byla naplněná očekáváním. V ten jediný den bylo všechno v pořádku. Právě se rozednělo, stála pod obrovským stromem a pokoušela se natáhnout k němu ruce. Napínala se ze všech sil k mohutným větvím, skrz které na ni dopadalo rozptýlené světlo právě probuzeného slunce. Zatím paprsky neměly sílu, ale skrývaly v sobě příslib hřejivého dne. Stejný pocit měla uvnitř. Naplňovalo ji očekávání. Po dlouhé době byla doma v místech, které dobře znala. Celý den bude trávit s rodiči na výletě do hor. Těšila se, konečně si zase bude připadat důležitě. Někdo bude naslouchat jejím nesmyslným historkám a podivným spekulacím Zhoupla se na patách, spustila ruce a zhluboka se nadechla jiskřivého vzduchu.

„Taki," ozvalo se za ní. Otočila se o rozeběhla se za hlasem její matky, která na ni mávala. V ruce držela malý baťůžek.

„Běžím," zavolala vesele. Tento moment jí uvízl v paměti. Byl světlým bodem, ke kterému se upínala kdykoli byla na dně. A takových okamžiků zažila hodně. Pomalu, ale jistě ji docházela síla. Nevěděla kolik dalších pádu, bolesti a beznaděje dokáže vydržet.

Otevřela oči do jasného a štiplavého světla. Sklopila hlavu a zadívala se na kovovou desku stolu. Z nosu jí ukápla kapka krve a vytvořila na lesklém povrchu rudou květinu. Pozorovala ji a myšlenky jí letěly hlavou. Bolest se jí prořezávala tělem. Ruce měla spoutané za zády natolik pevně, že v nich ztrácela cit. Jen velice nejasně vnímala křik kolem sebe. Neustále se jí na něco ptali, ale ona nemohla odpovědět ani kdyby chtěla. Pokoušela se uvolnit onu sílu, kterou by měla umět ovládat, ale nepovedlo se. Sama sobě slíbila, že oheň nikdy nepoužije ve vzteku a nenávisti s úmyslem ničit a pálit. Chtěla jej jen na obranu, vyvolat jej jen s pocitem lásky a bezpečí. Teď toužila ničit a ubližovat, jen aby unikla bolesti a ponížení, samotě a zoufalství.

V ten moment se ptala sama sebe, jestli může mít její příběh šťastný konec, jestli se někdy smolař jako ona dočká lepších zítřků.

***

Izumo Kusanagi nervózně přešlapoval před velkou zastaralou budovou. Kouřil jednu cigaretu za druhou a neklidně si co chvíli prohrábl vlasy. Podobné vzezření pro něho nebylo typické. Většinou si dokázal udržet klid a působil ležérním až lhostejným dojmem, tedy pokud se zrovna nikdo nepokoušel demolovat jeho bar, v ten moment ztratil veškeré sebeovládání. Teď se v něm však mísily pocity nejistoty, obavy a nad tím vším se tyčily výčitky svědomí.

Konečně se otevřely dveře a on mohl vejít. Žena ve staromódním kostýmku ho vedla zašlými chodbami. Zastavila se až před jedněmi z řady stejných dveří a pustila ho dovnitř. Vešel a srdce mu při tom divoce bušilo. Málem ji nepoznal. Seděla zhrouceně na kovové posteli a u nohou měla položený otlučený kufr. Ještě pořád na něm byl trochu vidět nápis Kyo, který jí tam sám napsal. Tehdy ji tím zlobil. Nesnášela zázvor a on ji tím škádlil. Seděla tam zhroucená do sebe ve vytahané bezbarvé mikině.

„Kyo," promluvil na ni. „Kyo," zopakoval znovu, když neslyšela. Teprve potom zvedla oči a upřela na něho pohled a v ten moment ji oči zazářili. Izumo si ji prohlížel. Měla vlasy ostříhané úplně nakrátko, tmavé kruhy pod očima. Z velkých modrých očí jí vyzařovala muka. Izumo k ní přidřepl. „Kyo, půjdeme domů." V ten okamžik se jí rozzářili oči a ona konečně měla naději. Po tolika letech mohla jít domů. Chtěla plakat a smát se zároveň. Izumo vzal její kufr a vyšel ven. Taki šla pomalu za ním. Konečně opouštěla peklo, ve kterém žila tak dlouho. Vzala svůj notýsek a napsala na něj krátký vzkaz, podala jej Izumovi.

„Nemusíš mi děkovat. Já víš vlastně bych se ti chtěl omluvít. Chtěl bych..." Toki ho zarazila uprostřed věty. Zvedla ruku, aby ho umlčela a pak si opřela čelo o jeho hrudník. Izumo se na malý okamžik zarazil, ale pak ji pohladil po hlavě. Nadechl se, aby něco řekl, ale pochopil že to němá smysl. Jen ji objal a chvilku tam stáli, než konečně nastoupili do auta a on ji odvezl do jejího nového domova.

Kdysi v tady už byla. Pamatovala si na budovu, i když bar barový pult se už změnil. Izumo ji uvedl dovnitř, přivítal ji příval hluku, mumraje a zmatku. Nad dveřmi vysel transparent s nápisem „Vítej doma!"

Několik chlapců a jedna dívka stáli uprostřed místnosti a v kakofonii zvuků se ji snažili přivítat. Toki se zmateně rozhlédla a na malý okamžik se chtěla vytratit, než ji Izumo strčil znovu dovnitř.

„Všichni ticho," promluvil k divé zvěři uvnitř. „Tohle je Toki, ale já ji říkám Kyo, moje malá sestřička. Chovejte se k ní slušně, a kdokoli by ji ukřivdil má doživotní zákaz vstupu do baru HOMRA!" Kolem Toki se strhla bouře. Všichni ji překotně zdravili a představovali se, že stejně ztratila pojem, kdo se jak jmenuje. Pak se začalo nalévat a všichni se posadili k baru nebo stolečkům okolo a dali se do hovoru. V ten moment zůstala stát sama a jen sledovala dění okolo. Takhle vypadal život, přátelství a domov. Zadoufala, že se někdy stane součástí toho všeho. Pak se cosi dotklo její ruky. Byla to malá dívenka se stříbrnými vlasy a červenýma očima.

„Jmenuji se Anna, jsem ráda, že konečně tady nebudu jediná holka," trochu se na ni pousmáls. Toki ji chtěla odpovědět a chtěla najít svůj notýsek, ale najednou pocítila, že to není potřeba.