365 days

I need you!

Přivázali mě k židli v nějaké polorozpadlé budově. Nevěděla jsem kde jsem, kdo jsou oni a co se mnou udělají. A už vůbec jsem nevěděla jestli se odsud dostanu. Potichu jsem seděla a pozorovala ty chlapy okolo mě. Moc si mě nevšímali. Něco tam dělali. Pak se rozezněla písnička. 'Say something I'm giving up on you.' Moje vyzvánění, které jsem měla nastavené na Zayna se rozezněla po celé budově. Patrick to zvednul a zapnul hlasitý odposlech.

,,Tori? Kde jsi?" Slyšela jsem Zaynův rozechvělí hlas. Už jsem se chystala něco říct, ale Patrick si dal prst na pusu a já jsem pochopila, že mám mlčet.

,,Zayne, rád tě slyším. Řeknu ti, že vkus na holky máš pořád stejný." Posmíval se Patrick a já si dokázala živě představit Zaynův výraz.

,,Patricku? Ty hajzle. Kde jste?!"

,,Přece nemusíš být hned tak zlý."

,,Kde je? Co jste s ní udělali?"

,,Hele klid ano? Nikdo nechce aby se jí stalo to samé co Alex. Jen jsme si chtěli pokecat. Ale být tebou tak si pro ní přijedu co nejdřív. Aby tu neseděla sama po tmě. Jak dlouho čekala Alexandra? Brečela, a modlila se..? Oh bože Zayne, co ty jsi za chlapa?" Patrick se nepřestával Zaynovi posmívat. Nedokážu vám říct na co jsme myslela, protože se mi v hlavě honila jedna myšlenka za druhou.

,,Co ty jsi za hajzla Patricku?! Až se mi dostaneš do rukou tak tě.." zbytek jsem neslyšela. Patrick to típnul. Položil můj mobil na zídku daleko ode mě a při odchodu se svými kumpány si neušetřil oplzlou poznámku a nechutnou pusu na tvář. Popravdě, radši bych tu byla s nima. Sedím u prostřed něčeho, přivázaná k židli, po tmě a šance, že by mě někdo mohl najít jsou na 80% takové: někdo mě najde a tak akorát znásilní, přepadne, zabije a na 20% mě tu najde Zayn. Což mě přivádí k další myšlence. Kdo je kurva Alex, holka podobající se mi a co má společného se Zaynem a tímhle místem?

Zayn's pow

Vím naprosto přesně o jakém místě ten hnusnej hajzl mluvil! Doufal jsem, že už je to za mnou. Tentokrát si to, ale nedám za vinu. Musím ji zachránit. Okamžitě jsem nasednul do auta a jel k rozpadlé budově na konci města. Cesta trvala snad věky, ale jsem tady. Hned jak jsem jsem vystoupil intuitivně jsem vběhnul do budovy a poslepu jsem běžel až na konec budovy a celou dobu se snažil zorientovat ve tmě.

,,Tori??!" Zavolal jsem jak nejhlasitěji jsem mohl.

,,Zayne!" Slyšel jsem její hlas a podle sluchu vyběhl nahoru. Až teď mě napadlo rozsvítit baterku na iPhonu.

,,Oh bože Tori! Už je to dobrý. Jsem tady." Pevně jsem ji obejmul a pak políbil když jsem ji odvázal. Celá se klepala. Vzal jsem ji do rukou a pomalu jsem s ní odešel k autu. Postavil jsem ji zpátky na nohy a počkal než se posadila.

,,Jsi v pohodě?"

,,Jsem, jen jsem byla trochu v šoku. Nic mi neudělali." Odpověděla mi už normálním hlasem i její obličej už měl normální barvu. Ruce se jí přestali klepat a v očích už neměla ten vystrašený výraz.

,,Zůstaneš dneska prosím se mnou?"

,,Jasně, jen co tvůj táta?"

,,Myslím, že už stejně bude spát. Zítra vstává docela brzy."

,,Tak dobře. A proč tu není tvoje máma?"

,,Máma umřela když mi bylo 15. Asi 10 let bojovala s rakovinou a když umřela táta se úplně složil. Rychle si našel nějakou ženskou, kterou si po 2 měsících vzal a teď zjistil, že je asi úplně blbá a taky se rozvedli. A co tvoje rodina? Nikdy o nich nemluvíš."

,,Jsou všichni mrtvý. Nechci o nich mluvit."

,,Je mi to líto Zayne. Já.. Promiň." Vykoktala a pohladila mě po ruce. Neměl jsem v plánu něco dalšího říkat tak jsem se jen věnoval řízení. Bohužel jsem se stejně nemohl odreagovat a všechno co se dneska stalo mi připomnělo ne tak vzdálenou minulost. Patrick, Alexandra, moje rodina... Doufal jsem, že je to všechno za mnou. Pryč, daleko ode mně. Není, je to ještě blíž než jsem si myslel. To co se stalo, včetně dneška si budu ještě hodně dlouho vyčítat.

Carrie's pow

Uplynulo pár měsíců od toho incedentu s Patrickem a pár měsíců od Vánoc, které jsem byla nucena trávit s otcem, protože nechtěl být sám a přál si, abych byla s ním a ne se Zaynem. Což mi připomíná, že jsem právě teď na cestě k němu do bytu. Pár hodin se mi neozval a nemám z toho zrovna dobrý pocit. Pár týdnů se chová divně. Odtažitě, asi není zrovna ve svojí kůži. Stejně by mě nemusel ignorovat. Hned jak jsem vyjela výtahem do posledního patra jsem věděla, že je něco špatně. Sama jsem si otevřela a vešla do bytu plného střepů. Zayn seděl na gauči a ani se nehnul. Tupě zíral před sebe s obličejem celým od krve.

,,Zayne?" Posadila jsem se k němu a rukou jsem si přitáhla jeho obličej k sobě. Nic neříkal, jen mě začal líbat jakoby to mělo být naposledy. Nevadí mi to, ale radši bych nejdřív slyšela co se tu stalo.

,,Promiň." Odtáhnul se ode mně a skolip svůj zrak. Jeho tenisky mu asi přišli zajímavější než já.

,,Co chtěli?" Bylo mi úplně jasné co se tu stalo a kvůli čemu a vůbec se mi to nelíbilo.

,,Chtěli nějaký prášky to je všechno. Nic víc. Všechno je v pohodě. Hlavně, že tobě nic neudělali." Usmál se na mě. No, mě do úsměvu moc nebylo. Co myslel tím "hlavně, že tobě nic neudělali"? Co by ode mně mohli chtít? Zayn mi nic nedává. Teda... No, dřív chodil k nám na školu a lidi si ho pamatují a když někdo udělá party tak.. No zkrátka všichni vědí kde si přilepšit.

,,Nechceš, k nám večer přijít? Myslím, že by tě táta rád poznal. Jen jestli chceš."

,,Tori, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Stejně se mu nebudu líbit. Radši ne."

,,Můj táta není z minulého století Zayne. Není mu zrovna 20, ale jestli si myslíš, že by jsi mu vadil kvůli tetování, tak se dost mýlíš. Ale jak myslíš. A nechceš jít, alespoň k Nickovi dneska na party? Třeba by ti tam bylo líp."

,,Nemám toho debila Nicka rád. Akorát se tě snaží sbalit. Ale měl bych tam jít. Aby si nic nedovolil. V kolik mám přijít?" Nick je jeden z mých nejlepších kámošů na škole. Je hrozně pěkný a milý kluk, jeho rodina má dost peněz a každá holka by s ním chtěla chodit.

,, Asi tak v 8. Budu muset jít."

,,Prosím nechoď. Potřebuju tě." Přitáhnul si mě zpátky k sobě, ramena obmotal okolo mě, políbil mě na temeno hlavy a jen tak jsme tal leželi asi dalších 15 minut, než jsem si řekla, že už bych vážně měla jít.