Probudil mě zvuk policejní sirény...
Musím zmizet... To byla první myšlenka, co mi proběhla hlavou. Je kolem půlnoci a já tu ležím na posteli jako normální člověk.. až na jednu drobnost, jsem vrah... Vrah policistů ve službě, kteří nebyli zrovna dvakrát počestní.. Zabil jsem asi tucet policistů v oblasti Bronxu, kteří byli špehové drogových kartelů nebo nájemných vrahů. Ve skutečnosti jsem jich zabil asi dvacet, ale jen tucet se jich našlo, takže jestli mě chytí, nechám je při tom tuctu... to je také hezké číslo.
Jsem bývalý policista, ale když to můj parťák schytal při přestřelce s poldou, který špehoval, dal jsem výpověd a stal se mstitelem policistů... Zabíjel jsem jenom ty, kteří svým špehováním způsobili konec životů policistů, kteří to tu chtěli vyčistit od lidí, kteří verbují kluky v deseti letech do gangů a zabíjejí z radosti... Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk megafonu.. ,, Alberte Halle, vyjděte z domu s rukama nad hlavou a nic se vám nestane!!! "
,, Na to vám z vysoka kašlu!! Vyjdu až se mi bude chtít!!" křikl jsem směrem k poldům.. Myslel jsem, že sem hned vtrhnou, ale oni se opravdu snažili vyjednávat.... Nad tím jsem se musel pousmát. Vzpomněl jsem si na svou pověst, kterou jsme měli s mým parťákem Rodneym, to on je ten parťák, kvůli kterýmu jsem začal zabíjet.... Vždy, když jsme přijeli vyjednávat s nějakým dealerem a jeho partou, stačilo vyslovit naše jména a oni se sami vzdali.. To byly časy.... a jak to vypadá pořád se mě bojí. No, moje pověst asi pořád žije..
Ale musím říct, že jim trvalo, než mě našli... Vždy jsem oběť zastřelil nebo uškrtil, vzal nějakou bankovku, kterou dostal od dealera a dal mu ji do kapsy u kalhot. Většinou jsem ho nechal v jeho domě a na stěnu napsal Zrádce. I když jsem měl vždy rukavice, při poslední vraždě jsem tam nechal jeden otisk.. Myslím, že se ten chlap jmenoval Jim Clark... No, prostě už mě to nebavilo, ale to bylo už před měsícem, takže nováčci jsou asi v dnešní době pořádně tupí a možná jsou ty vtipy pravda... Svůj otisk jsem nechal schválně na jediném neporušeném místě v jeho bytě, myslím, že na jeho odznaku v šuplíku... Asi je hned nenapadlo zkusit všechno.
Opláchl jsem si obličej a vyčistil zuby, mezitím co ten chlap vykládal, abych vylezl. Když jsem si připadal kapku zkulturněný, nemyslete si, že jsem blbej... zavraždil jsem 20 chlapů za jeden rok... Došlo mi, že se živý odsud asi nedostanu a ani nechci. Vytáhl jsem revolver ze šuplíku, odjistil, pomodlil jsem se k bohu.. vím, že je to dětinké, tak ať.., přiložil jsem hlaveň ke spánku a zmáčkl spoušť...... Přišlo mi to jako věčnost než jsem pocítil prudkou bolest a skácel se k zemi. Naposledy jsem vydechl a před očima jsem viděl jenom tmu..... Konečně, pomyslel jsem si, vyslovil bych to, ale tělo už mě neposlouchalo. Konečně jsem zemřel.....
