Dnes je den d. Den výběru. Den mých osmnáctin. Většina mých vrstevníků dnes pořádá party nebo jde do baru, já si musím vybrat. Teda přesněji si mě vyberou oni.
Kdo jsou oni?
Jsou to kluci, kteří se narodili ve stejný měsíc jako já a ostatní dívky. Vždy poslední den v měsíci se koná obřad volby. V podstatě je to pohovor. Všichni chlapci sedí u jednoho velkého stolu a ta dívka, která je na řadě a sedí na židli na druhé straně místnosti jim musí odpovědět na všechny otázky. Jakékoliv. Třeba, jestli jste už 'to' dostala a další intimní otázky. Můžou se ptát všichni. Když se jeden rozhodne, že mě chce za 'ženu', musí dát tomu souhlas můj otec, ale ti vždy souhlasí. Je to jen formalita. Pokud to otec schválí, ještě ten den se provede rituál, kterým se naše duše nenávratně spojí. Když si mě, ale vyberou oba a ve stejnu chvíli, můžu si vybrat já.
Proč to děláme?
Bohužel, no tak hrozné to není... Je to docela skvělý život, pokud dodržujete nějaká pravdla. Patřím do jedné z extrémích fanatických náboženství. Neboli do sekty. Musíme si říkat: děti Ďábla. Já vím, je to šílené, jenže jestli bych se pokusila utéct zabili by mě. V tom lepším případě. V tom horším by mě nechali krvácet a krev zachytávali do speciálních nádob ze kterým by se potom vytvořil nápoj a ten by musela vypít celá komunita a nakonec by mě po několika hodinách pomalého krvácení zastřelili. Ale nejdřív musí mít dostatek krve, kdyby ji odebírali od mrtvého, byla by krev nečistá, ale jak může být čistá, že? Moje tělo by se potom použilo jako oběť. Ale jinak je to život normální.
Nechodíme do školy, vzděláváme se sami, protože by jsme mohli někomu něco prozradit. Je to na nás. Někdo se učí, někdo dělá kraviny a někdo nedělá nic. Žijeme uprostřed pouští u Las Vegas v takovém našem malém 'městě' To, kde žijeme jsem zjistila díky popisu prostředí v knize o topografii. Nikdo nám neříká kde jsme, jak daleko jsme a ani nic podobného, dokud si nejsou jistí, že budeme věrní naší sektě. Při obřadu nám bude vše vysvětleno a my prý pochopíme, proč si tak říkáme a proč žijeme v izolaci. Netuším, jaktože tu máme vodu, ale to je vedlejší.
Už jsem vstala a upravila se. V podstatě žiju život stejný, jako kdokoliv jiný. Normálně se oblíkám do oblečení, které vozí dospělí z města. Je to obyčejné oblečení, ne žádné kusy hadrů z charity. Můžeme se i líčit, všechno. Vždy, když jedou dospělí do města, řekneme si co potřebujeme a oni nám to ovezou. Jenom nám vybírají partnery, se kterými budeme do zbytku života. Není tu žádná bigamie a ani nic podobného. Je to normální život. V izolaci. S určeným mužem. Opravdu je, až na tu izolaci komunity, život s nějakým klukem z měsíce mého narození a zákazu do 18-ctin kontakovat svět je to normální život. Můžeme chodit venku, mít domácí zvířátko, hrát si, povídat, sportovat...
Vzala jsem věci co potřebuji: blok, tužku, svačinu a dala je do své oblíbené kabelky. Mobily nemáme, ale mě to nijak zvlášť nevadí. Stačí mi MP3 a CDéčka Moje velká černá prostorná kabelka, kterou jsem si vzala, mi dokonale ladí s mým výběrem oblečení: červená poloprůhledná tílková košile a černé legíny společně s černými nízkými kozačkami. Naposledy jsem se podívala do zrdcadla a ještě se trochu upravila. Své hnědé vlasy do půl zad jsem si prohrábla a zkontrovala si make-up. Usmála jsem se na sebe a vydala se do budovy, kde se bude konat výběr. Mám štěstí, protože v květnu - to je můj měsíc narození, se narodili fajn kluci. Pokud vím, jen jeden chce využít svých privigelií a holku, co si vybere se stane asi brzy matkou. Jinak to většina kluků tak bere jako seznámení a všichni na to potom jdeme postupně. Někdy se do sebe opruvdu zamilují a někdy jsou to jen kamarádi s výhodami... a s dítětem. Většina zamilovaných párů jsou domluvení předem, protože tady není něco jako 'izolace děvčat od chlapců do věku osmnácti let'. Nezávidím to té holce, co bude jeho manželkou. Proslíchá se totiž, že už si vybral dopředu. Jmenuje se Lina. Chudák, s Derekem se jí asi prvních pár měsíců šťastně žít nebude. Potom si ale může oddychnout..- jeden z našich zákonů nařizuje, že každý pár může mít pouze jedno dítě. Další mít nesmíme. Teda, je tu jedna možnost jak ho mít... pokud chcete mít s přítelem, vlastně manželem, dvě děti, můžete podstoupit nějaké zkoušky a pokud je splníte můžete mít další děti. Zatím se to stalo jen třikrát. Mým rodičům, díky kterým mám bratra Maxe, Vůdci a jeho ženě, ti mají dvě sestry: Mirandu a Annu. Miranda je moje nejlepší kamarádka a poslední pár jsou moji prarodiče od mamky. Máma je ta starší, má mladšího bratra Alana, který je ten nejpraštěnější dospělí v naší komunitě. Já už jsem zaslíbená Ashtonovi, mým vlastním souhlasem .. Teda když budou všichni tak čestní, jak by mohli být. Navíc nejsem sama, kdo je s někým domluvený. Nikdo nezůstane na ocet, takže je lepší to neponechávat na náhodu. Vždy se totiž narodíme do sudého počtu půl na půl, holky - kluci
Už jsem došla do takové čekárny před přijímací místnosti. Teď jen počkat, až se ozve moje jméno. Hned, jak jsem se posadila ozvalo se moje jméno: ,,Nora Maynard!" Vstala jsem a vešla do bílé místnosti.
Jde se na to...
Na popud Lussik123 nová malá storka. S největší pravděpodobností bue druhá část. P.S: Na obrázku poušť v Las Vegas
